† 18. 04. 2012 | kód autora:
g00Po třetí máme možnost vychutnat si karibský koktejl , smíchaný z dobrodružství, romantiky, akce i vtipných scének. Ale lze potřetí namíchat všechny potřebné ingeredience s předchozí lehkostí a vtipem, tak aby jsme si ho znovu až do dna vychutnali?
Děj nového dílu Pirátu z Karibiku navazuje na předchozí díl, kdy si na Jackovi Sparowovi pochutnal Kraken a posádka Černé perly ,včele s Willem a Elizabeth ,se ho rozhodli zachránit. Pomáhat jim bude znovuoživlý kapitán Barboosa a čarodějka z močálů. Na své cestě za jeho záchranou se seznamíme s novými postavami - singapurským pirátem s tváří Chow Yun-Fata, nebo se znovu shledají se starými známimi (otcem Elizabethnebo psem alias"Klíčníkem" ).
† 18. 04. 2012 | kód autora:
g00Po dlouhé době jsem zase našla čas , sednout si k počítači a napsat zde pár řádků. Nejprve jsem uvažovovala čím po tak dlouhé době začít, mám napsat opožděnou recenzi na film Sunshine nebo dát tady nějakou aktualitu? Nakonec jsem si řekla, že zde vypíšu filmy nebo seriály, na které se chci kouknout příští týdennebo bych je doporučila . Třeba to někoho inspiruje....
PONDĚLÍ 28.5.
Annapolis (HBO 11:25) - Annapolis patří k filmům, které jsou předvidatelné od začátku do konce.Přivádí nás do života chudého mladíka Jakea (James Franco), který se rozhodne vymanit ze spárů "zatracené"práce v docích. A podaří se mu dostat na námořní akdameii Annapolis , která je splněním jeho snů. Jak už to bývá , do cestu mu vstoupí nepřející velitel, seznámí se s krásnou dívkou, pozná skvělého kamaráda a nakonec se stane oblíbencem celého svého ročníku. A proč to teda doporučuji? James Franco jako Jakea je skvělý a typický příběh se od půlky změní na moderní verzi Rockyho, což už mě zaujalo více. Až do konce jsem mu pak držela palce, aby dal svému protivníkovi pořádně do nosu. Hodnocení : 80%
ÚTERY 29.5.
Pianista (Markíza 23:10) - Slavný snímek Romana Polanského, popisuje skutečný příběh Wladyslawa Szpilmana. V roce 1939 se 28 letý mladý muž ocitá v neodehráva se však za famfár smyčců a hrdinských činů. Szpilman je jen obyčejný mladý muž, jenž se snaží
† 18. 04. 2012 | kód autora:
g00V polovině 90.let v Sierra Leone, místě kde k peklu to není daleko a život místních lidí je skoro bezcenný. V zemí , kterou zmítá občanská válka vedená RUF-Spojenou revoluční frontou proti vládě. V krvaém konfliktu , do kterého jsou zatahovány děti( buď budeš dětský voják RUF nebo v lepším případě přijdou o ruku-ce).Zde se odehrává další hollywoodský příběh dvou rozdílných mužů, které svede dohromady jeden vetší růžový diamand.Vše však začíná a končí úplně jinak, než si oba muži představovali...
O čem je film Krvavý diamant?
Ranní rudé slunce se odráží od vodní hladiny, dává na vědomoví, že začal nový den a rybáří mají žně. Malá africká vesnička u jezera je plná klidu a místní rybář Solomon Vandy opatrně probouzí svého syna, aby ho vypravil do školy, která pro něj znamená šanci na lepší život. Jeho manželka s miminkem v náručí a malá dcera ho pozorují. Odpoledne se syn vrací ze školy a Solomon vyzvídá, čemu se novému naučil. Doufá, že jeho syn stane díky vzdělání doktorem. Ale v té chvíli za svými zády uslyší dunivou hudbu a hluk aut, ohlednou se a zděsí se, protože do vesnice míří RUF. Solomon hledá svou ženu a děti, aby je ochránil a odvedl pryč z masakru, který obklopuje každý jeho krok. Sám však přitom padne do rukou vojáků. Strojí v řadě a čeká, až dítě předním rozšíří řady vojáků RUF nebo přijde o ruku. Ho však čeká jiný osud, bude pracovat v jednom z mnoha nelegálních diamantových dolů.
Mezitím Danny Archer právě uskutečňuje svúj další povedený obchod. Za dodávku zbraní dostané diamanty a jediný jeho problém je, jak je propašovat co nejrychleji ze Sierra Leone. Avšak jeho plán mu moc nevýjde a poblíž hranic je zadržen a putuje do vězení.
Ve vězení se sejdou oba, Danny čeká až ho pustí na příkaz podpolaceného plukovníka a Solomona právě přivezou z dolu vládní vojáci, kteří lom odhalily a "osvobodili". Solomon má však tajemství, při práci v dole našel a schoval velký růžový diamand. Pašerák diamantů Danny hned zavětří svou životní šanci, pomůže Solomonovi z vězení a za oplátku očekává jeho spolupráci. Jenže aby dostal Danny svůj diamand, musí nejprve oba najít Solomonovou rodinu. Na jejich společné cestě se seznámí z odvážnou novinářkou, a tak každý z trojice běží za svým cílem...
Moje hodnocení
Filmy Edwarda Zwicka se mi vždycky líbily,ale pokaždé se mi zdálo, že k největšímu zážitku tam něco chybí nebo častěji "přebývá". A ani Krvavý diamant není vyjímkou. Pěkně se na něj kouká, místy je opravdu skvělý, ale několikrát je tak slabý (přesněji řečeno předvídavý-chyba asi v scénaří), že celkový dojem je možná nižší než si zaslouží.
Největší předností jsou určitě herci. Leonardo DiCaprio je opravdu vynikající a ikdyž mu scénář předepisuje patetické proslovy , dokáže to ustát. Jako pašerák, který dokáže jít za svými diamanty přes mrtvoly , se během cesty za diamantem potýká se svým svědomím a svými zájmy, což dokáže opravdu vyjádřit i beze slov (což je mnohdy lepší, než doslovně vyložit,co mám na srdci,že?)
Určitě překvapuje Djimon Hounsou, který je jako hollywoodský prototyp milujícího otce a zachránce své rodiny vynikající , každé slovo, výbuch vzteku a zoufálství mě, dokázalo vtáhnout do příběhu hlouběji a hlouběji. Společně s DiCapriem vytvořlily skvělý tým.
Jennifer Connelly v roli reportérky byla trošku v pozadí,snažila se , aby to mezi ní a DiCapriem jiskřilo.Ale co naplat, když scénář nepovolí , aby mohlo něco mezi oběma vzniknout, tak ať se tvůrci nediví, že na konci filmu jsem zůstala chladná vůči jejim citovým výlevům.
Edward Zwick má skvělý cit pro atmosférů a vždycky dokáže vykreslit dané prostředí nebo problémy postav hodně hmatatelně. Pokud čteme v novinách o dětských vojácích, kterých je na světě dnes přes 250.000, tak nám to je vlastně jedno. Zde uvidíme prostřednictvím Solomonova syna jeho výcivk, běsnění při akci a oslavy po dobře vykonaném útoku. A když se pak má to dítě rozhodnout , zda se vrátí ke své rodině nebo zůstane u své "nové"rodiny, chápeme i to, že váhá.... Myslím si také, že co do zobrazení krvavých útoků, utečeneckých táborů a života v afrických městech, je režisér opravdový a citlivý. Ač mohly tyto scény být plné patosu a skoro řečených apelů na naše svědomí, tak zde se povedlo, nechat vše nevyřčené a na vás, co z toho vyvodíte.
Co se týče jednání postav, tak musím se přiznat , že jsem se dvakrát v tichosti zasmála. Né že by postavy jednaly nějak strašně nelogicky, právě naopak.Dvě scény ve filmu mi však přišli tak provařené , až mě to přinutilo se na začátku těchto scén vnmitřně smát. Nesmála jsem se nahlas jen díky hercům, kteří se snažili, aby to nevyznělo tak pateticky. A chtěli byste vědět , které ty scény mám namysli? Tak to vám neřekne, protože určitě byste je poznali i VY. Tak dobře, jsou to tyto:...
1/Danny má přátelský hovor s Maddy o jeho životě a TJA . (Fakt jsem věděla co budou říkat, už když seděl sám v noci s palmovým vínem v ruce, v pozadí zpívali sirotci křesťanské písničky a k němu se blížila krásná Maddy s porozuměním)
2/Když Danny čekal na hoře, až odletí Solomon se synem i s diamantem, poruce měl satelitní telefon a komu by se tak svěřil se svým krásným výhledem na africkou zemi?Posledním výhledem.
Ve filmu je také hodně akčních scén, které posunují film do výšin. Danny je bývalý voják, a tak není nic co by nevystopoval - Solom by vám mohl vyprávět , nenašel a případně neodrovnal. Ať už utíkají džunglí, mezi střelami ve městě, nebo bojují o život a diamant v dolech, tak to stojí za to a je to jedna z nejlepších akcí co jsem letos ve filmu viděla.
Je také nutno zmínit, že díky postavě novinářky Maddy, vyznívá často film jako politický apel, protože právě ji je určena role svědomí v tomto filmu. To ona stále Dannymu sahá na svědomí. Mluví o tom, že ne všechny Amaričanky chtějí "krvavé" dimamanty na krku a záleží i na našem přístupu k problémum Afriky a světa. Na druhou stranu není Maddy vykreslená jako uplný andílek, což je potěšující.
Krvavý diamant je tak film podobný této recenzi. Ze začátku víte přesně kam to směřuje, pak se raději necháte překvapit, jednou Vám akce rozproudí krev, podruhé trošku zklame děj a nakonec máte v tom guláš, zda to bylä skvělá akce , film apelující na Vaše svědomí , nebo jen další popcornová zábava v atraktivním obalu, rádoby dojič vaších slz nebo super film. Já to řešim doteď....
film: Krvavý diamant (moje celkové hodnocení 70%)
hrají: Leonardo DiCaprio (Danny Archer), Djimon Hounsou (Solomon Vandy), Jennifer Connelly (Maddy Bowen) a další
réžie: Edward Zwick (dříve natočil- Poslední samuraj, Stav obležení, Legenda o vášní atd.)
hudba: James Newtona Howard
výroba: USA 2006
www: http://blooddiamondmovie.warnerbros.com/
† 18. 04. 2012 | kód autora:
g00Soundtracky jsou nedílnou součástí mého života. Poslouchám je cestou do školy, když jsem na počítači nebo chci-li jen tak odpočívát.
Když jsem začala sbírat soundtracky, chtěla jsem si připomenout tu krásnou hudbu z filmu. Při poslechu jsem si představovala, scény z filmu a vskutku to bylo jako návrat do kina. Ale čím více jsem poslouchala , tím více se vzdalovali filmové scény a hudba si začal žít svým životem. Poslech melancholických skladeb se více propojil s mým smutkem, rozverné a veselé tóny mi dokázali nesmírně zvednout náladu, akční hudba plná údernosti a tempa mě dostala do bojovné nálady a pocitu, že musím konečně něco udělat.
Existuje pár soundtracků, které mě dokážou i po několikátem poslechu překvapit.A to když zaslechnu jakoby vzdálené tóny hudby, která tam snad ani dříve nebyla - ale jistě že byla, to jen já jsem málo poslouchala. Možná si říkáte, že to musí být určitě hudbou, která je tak komplikovaná...Ale ono je tomu většinou jinak. Jsou to často na první pohled obyčejné dílka, které mají nezaměnitelný ústřední motiv a kolem něj poletují neporozovatelně další a další tóny. Teprvě až po několikátém poslechu je objevíte. V té chvíli obdivuju toho muže (nebo ženu), která dokázala toto ve své fantazii vytvořit. Samozřejmě nění to klasika, filmová hudba je jednodušší, ale o to víc možná bližší mému srdci.
Jak mě poprvé oslovila filmová hudba
Múj obdiv k filmové hudbě vznikl , když jsem viděla film Barbar Conan a Modrou lagunu (hudbu složil Basil Poledouris) Shodou okolnosti to bylo zhruba ve stejné době, tedy když mi bylo asi 8 let. Dodnes nevím, jakto že mi rodiče dovolili koukat na ty filmy.V Conanovi je nejedna scéna dosti krvavá a v Modré laguně je nahota a objevování sexuality podstatnou složkou filmu. Ale já jsem rodičům vděčná, právě tyto filmy jsou protkané hudbou od začátku do konce.Mají silné a nezapomenutelné hudební motivy, které jsou významným vypravěčem příběhů.
V Conanovi se snoubí dva hlavní motivy. Odhodlaný, bojovný a hrdinský duch Conana a nesmírně citlivý a nádherný milostný motiv, který při samotném poslechu je osobitější. Když jsem si po letech tento soundtrack koupila , byla jsem jsem nesmírně překvapaná, protože krom těchto dvou známých motivů, mě zaujala propracovanost celého díla.Album obsahovalo mnoho dalších motivů, které jsem ve filmu moc nepostřehla. Hudba stará přes 23 let mi má stále co říci, je nesmírně působivá a podle mě už možná neuslyšíme, tak odhodlaný, bojovný a krásný vstup, který nám nabízí první vteřiny filmu Barbar Conan.
Modrá laguna je film, který je také postavený z velké části na hudbě. Je to jednoduchý příběh dvou dětí, které ztroskotaji na opuštěnýém ostrově v doprovodu lodního kuchaře.Ten obě děti naučí, jak přežít na ostrově, ale brzy zemře.Dětem nezbyde než se o sebe sami postarat, vyrůstat spolu a brzy v sobě objeví lásku jeden k druhému. Romantická hudba Basila Poledourise je plná klavíru, fléten a exotických nástrojů , které vdechly život nejen ostrovu,ale také lásce.
Moje jejoblíbenější soundtracky
Soudtracky jsou stále oblíbenější, ale mě se zdá, že poslední dobou je stále težší najít originální a zároveň příjemný a propracovaný soundtrack. Stává se mi, že se mi líbí jen pár skladeb a zbytek bych nejraději vypustila. Doby, kdy se mi líbili celé alba jsou možná pryč. Sama si doma mixuji svoje cd podle toho,jak se mi líbí. Ráda bych zde uvedla soundtracky, které jsou mé nejoblíbenější. Všechny mají krásný motiv a atmosféru a asi také odráží mou oblíbenost skladatelů.
1/ Barbar Conan (Conan The Barbarian) - Basil Poledouris
2/ Modrá Laguna (The Blue Lagoon) - Basil Poledouris
3/ Legenda o vášni (Legend of the Fall) - James Horner
4/ Hledání Země Nezemě ( Finding Neverland) - Jan A.P.Kaczmarek
5/ Forrest Gump - Alan Silvestri
6/ Rob Roy - Carter Burwell
7/ Titanic - James Horner
8/ Shakespeare´s Romeo + Juliet: Volume 1 + 2 - Craig Armstrong a další
9/ Mise (The Mission) - Ennio Morricone
10/ Království nebeské (Kingdom of Heaven) - Harry Gregson-Williams
† 18. 04. 2012 | kód autora:
g00Před nedávnem jsem slyšela výtku od mého přítele, že prý chodím do kina moc často a ať si spočítám, kolik ročně utratím za kino.Tak jsem si vzala kalkulačku, zpočetla to a zhrozila se. Jenže pak jsem začala v paměti pátrat, jaké vlastně byly ty filmy minulý rok. Stáli vůbec za to, abych kvůli nim obětovala tolik peněz?
Najednou mi došlo, že to stálo za to. A zklamaná jsem nebyla z žádného filmu , na kterém jsem byla!!! Asi je to tím, že si umím vybrat, za co utratím moje těžce vydřené penízky. A tak se vyhýbám jako čert kříží rádoby vtipným filmům (Jak se krotí krokodýli), obehraným a zbytečně krvavým hororům (Hostel) a všemu co mi přijde dost "načichlé" ,abych za to utratila 130 Korun. A kdyby mi něco uniklo existují DVD , HBO a televize.
A tak tady uvadím prvních 5 nej filmu a hned uvadím i proč tomu tak je .A příště uvedu dalších 5 filmů,které byly také fajn.
LET 93
Protože 11.záři jsem viděla v přimém přenosu a všechny pocity, které jsem měla při sledování zpráv (padajicích dvojčat , zažehlém Pentagonu a trosek letadla v Pensylvánii), mi dokázal Paul Greengrass během chvíle dokonale přivolat zpět . Pocity, kdy nevíte co se dějě, odhadujete (kdo za tím stojí), očekávaté, kde se objeví další terorista a říkate si, co to znamená pro jejich vlast i pro nás - zbytek světa.To vše se dostaví v první půly, která je však natočena v pomalém a plíživém duchu.
Naopak v druhé půli filmu, která je více dramatičtější, nás dění v letadle nenechá vydechnout. Ikdyž víte ,že ledadlo spadne do pole, skoro věříte, že by ti cestující mohli uspět a teroristy přeprat. Film však končí v momentě, kdy ledadlo narazí do země a kinosál pohltí tma. Pak se rozsvítí a řeknete si, uf bylo to drsné.
Večer když jsem ležela , jsem si připoměla film a hned jsem si vzpoměla na záběry trosek letadla na poli, na smuteční obřad plný pozůstalých a na skvělý dokumnet o cestujícíh vysilaný na National Geografik, ale film Paula Greengrasse...ten zůstal v srdci hodně zarytý. A takovou moc má film málokdy......
NEPOHODLNÝ
Protože Rachel Weisz a Ralpha Fiennes skvěle vdechli život dvojici, která se milovala a byla rozdělena její hrůznou vraždou. Mu nezbylo než hledat vysvětlení, proč byla jinde než myslel, kdo má její smrt na svědomí a proč vlastně nebyl sní, když ji tak miloval. Je to příběh ve kterém se střídají záběry štěstí se zoufalstvím, lásky s nenavístí, přátelství se zradou, těmi kdo jen přihlíží a těmi kdo jednají.
Dokonalá technická stránka filmu je doplňena přesvědčivými hereckými výkony, skvěle vykreslenou atmosférou a náznaky problému, které by nám neměli být lhostejné. Film asi neosloví tolik lidí, jak bych mu přála. Je totiž trochu složitě natočen a nemá jasně určené, zda jde o drama, triler nebo romantiku. Já však v tomto vidím přednost a myslím, že režisér Fernand Meirelles dokázal věrně zobrazit lásku a zároveň tragiku, která obklopuje tento svět, třebas si to neuvědomujeme.
POTOMCI LIDÍ
Protože film je celkově povedený, uvěřitelný a se skvělým Clivem Owenem.
Skvělá NEPŘETRŽITÁ 20 minutová pasáž, kdy hlavní hrdina Theo sleduje dívku Kee, které se zmocnili vojácí i s jejím dítětem. Vlečou ji utečeneckým táborem, kde probíhá zpoura a všude létají střely, trosky od granátů - Theo se právě ocitl uprostřed ještě nevyhlašené "války". Tato sekvence je podle mě jedna z nejlepších vůbec a navíc je opravdu točená v jediném záběru, což diváka naprosto vtáhne do děje. A pro tvůrce znamela tato scéna nejednu probdělou noc....
Navíc film nabízí několik otázek o kterých můžete přemýšlet, nemáte-li po skončení filmu co dělat.
CASINO ROYAL
Protože jsem nikdy nepřišla na chuť Bondovi v podání Pierce Brosnana a bondovky jsem považovala převážně za skvělé filmy, ale na nedělní odpoledně Pierce vystřídal Daniel Craig a jeho o dost drsnější typ špióna, který nechodí daleko pro ránu.
Sice mě při prvních minutách přepadli pochyby, zda řeči režiséra o realističnosti nevzaly za své (to jsem zrovna sledovala úvodní hodničku v Madagaskaru po staveništi) Ale jakmile Bond skočil z jeřábu na zem, režisér se asi probral a natočil co slíbil.
Konečně trochu uvěřitelná báchorka, opět s hezkými holkami (které ocení asi páni), vypracovaným Jamesem (což ocením já) , konečně aspoň jednou ženskou hrdinknou, která nemá jen pěknou postavu,ale taky mozek. K tomu hra nervů v Casinu, a pár pozlátek pro Čechy (pražské letiště = letiště Maimi z letadli ČSA, Pendolino v Černé Hoře a jiné vychytávky, které sice trošku našince vyruší,ale pobaví).
Za to, že se těším na další díl Bonda, Jamese Bonda.
PIRÁTI Z KARIBIKU : TRUHLA MRTVÉHO MUŽE
Protože nezklamali a dokonce mě pobavili více jak první díl. Absurdnější , překombinovanější, akčnější , ramantika a láska tam taky je -dokonce s jedním "úhelníkem" navíc a k tomu stále zábavným kapitám Jackem.
Jen se teď bojím, aby příště toho karibského dobrodružství nebylo až přespříliš.....a zbylo trošku místa i pro herce a špetku rozumu.
PÝCHA A PŘEDSUDEK
Protože je to podle mě jediný romantický film v tomto roce, který dokáže aspoň trochu naplnit očekávání. Vtipná , výřečná a okouzlující Keira Knightley v roli Elizabeth. Matthew MacFayden, v roli navenek odměřeného a málomluvného pana Darcyho , si mě získal až v druhé polovině filmu, o to více jsem ho však později ocenila. Protože stejně jako Elizabeth , začináte poznávat, že ten náfuka pan Darcy není až tokový necita, jen neví jak dát patřičně najevo své city a naklonit si svou lásku na svou stranu. V momentě, kdy situace se zda býti patovou, přejete jim, aby vše dopadlo jak má.
A nakonec tomu tak bude, pan Darcy se setká s Elizabeth ve třpytkách vycházejícího slunce. A polibek? Ten se do této doby plné skrývaných citů nehodí. Ale pokud jste americké publikum dostalo se vám ho (anebo máte doma DVD s filmem a bonusy)
† 18. 04. 2012 | kód autora:
g00
Basil Poledouris se narodil 21.srpna 1945 v Kansas City. Je autorem nezapomenutelné filmové hudby jako Barbar Conan (1982), Modrá laguna (1980), Robocop (1987), Hon na ponorku (1990), Zachraňte Willyho (1993), Hvězdná pěchota (1997), Bídnici (1998), Hra snů (1999) a dalsích. Jeho posledním vydaným soundtrackem byla hudba k filmu TheTouch, vydaná roku 2002.
Nikdy nezapomenu..... Zuzka
† 03. 12. 2011 | kód autora:
B8t
8. PORT ANGELES
Jess jezdila rychleji než pan policejní ředitel, takže jsme v Port Angeles byly kolem čtvrté. Už to bylo dávno, co jsem naposledy vyrazila někam s holkami na dámskou jízdu, a nával estrogenu byl osvěžující. Poslouchaly jsme ufňukané rockové ploužáky, zatímco Jessica brebentila o klukách, s kterými chodíme. Její večeře s Mikem se velmi vydařila, a tak doufala, že se v sobotu večer dostanou až k první puse. Usmála jsem se pro sebe, měla jsem radost. Angela se prostě jenom těšila na ples a o Erika se nijak vážně nezajímala. Jess se z ní snažila vytáhnout přiznání, kdo je její typ, ale já jsem ji po chvilce přerušila otázkou o šatech, abych Angelu ušetřila. Vrhla na mě vděčný pohled.
Port Angeles byla krásná malá past na turisty, mnohem upravenější a malebnější než Forks. Ale Jessica a Angela ho znaly dobře, takže neměly v plánu plýtvat časem na romantickou procházku po pobřeží zálivu. Jess jela přímo k velkému obchodnímu domu ve městě, který byl pár ulic od turisticky atraktivních míst.
Ples byl na plakátech oznamován jako poloformální a žádná z nás si nebyla přesně jistá, co to znamená. Jak Jessica, tak Angela byly překvapené a téměř nevěřily, když jsem jim řekla, že jsem ve Phoenixu nikdy na plese nebyla.
"Copak tys nikdy nešla na ples s klukem nebo tak?" zeptala se Jess pochybovačně, když jsme vstupovaly do obchodu.
"Vážně," snažila jsem se ji přesvědčit, protože jsem se nechtěla svěřit s tím, jaké problémy mi dělá tancování. "Nikdy jsem neměla kluka nebo tak. Nechodila jsem moc mezi lidi."
"Proč ne?" ptala se Jessica.
"Nikdo mě nepozval," odpověděla jsem upřímně.
Zatvářila se skepticky. "Lidi tady tě zvou," připomněla mi, "a ty je odmítáš." Teď jsme byly v oddělení mladé módy a hledaly regály se společenskými šaty.
"No, až na Tylera," doplnila Angela tiše.
"Prosím?" zalapala jsem po dechu. "Co jsi říkala?"
"Tyler všem oznámil, že tě bere na stužkovací slavnost," informovala mě Jessica s podezíravým pohledem.
"To že povídal?" zalapala jsem po dechu, jako bych se dusila.
"Říkala jsem ti, že to není pravda," zašeptala Angela Jessice.
Mlčela jsem, pořád v šoku, který se rychle měnil v podrážděnost. Ale našly jsme regály s šaty, a tak jsme měly práci.
"Proto tě Lauren nemá ráda," zahihňala se Jessica, zatímco jsme se probíraly oblečením.
Zaskřípala jsem zuby. "Myslíte, že kdybych ho přejela autem, přestal by mít výčitky kvůli té nehodě? Že by se třeba konečně přestal snažit to napravit a považoval by to za vyrovnané?"
"Možná," uchechtla se Jessica. "Jestli to ovšem dělá kvůli tomu."
Výběr šatů nebyl velký, ale každá našla pár kousků, které si chtěla vyzkoušet. Seděla jsem v převlékací kabině na nízké židličce vedle dvoukřídlého zrcadla a snažila se ovládnout svou zuřivost.
Jess váhala mezi dvěma modely – jedny šaty byly dlouhé bez ramínek, prosté černé, druhé ke kolenům, elektricky modré se špagetovými ramínky. Povzbuzovala jsem ji, ať jde do těch modrých; proč ne, když jí jdou dobře k očím? Angela si vybrala bledě růžové šaty, které pěkně obepínaly její vysokou postavu a vytvářely medové odlesky v jejích světle hnědých vlasech. Oběma jsem je mohutně chválila a pomohla jim tím, že jsem odmítnuté věci vracela zpátky na stojany. Celý ten proces byl mnohem kratší a jednodušší než podobné výlety, které jsem podnikala doma s Renée. Tak si říkám, že omezený výběr má něco do sebe.
Namířily jsme si k oddělení bot a doplňků. Zatímco si ty dvě zkoušely různé věci, já jsem se jenom dívala a kritizovala, neměla jsem náladu sama si něco koupit, ačkoliv nové boty bych opravdu potřebovala. Nadšení z dámské jízdy vyprchávalo vinou toho, že jsem byla rozzlobená na Tylera, a vytvářelo tak prostor pro to, aby se mohl vrátit smutek.
"Angelo?" začala jsem váhavě, zatímco si zkoušela jedny růžové páskové boty na vysokém podpatku – byla přešťastná, že má konečně kluka, který je dost vysoký, aby vedle něho mohla chodit na podpatcích. Jessica se přesunula k pultu se šperky a my dvě jsme teď byly samy.
"Ano?" Držela nohu nataženou, kroutila kotníkem, aby na botu lépe viděla.
Zbaběle jsem vycouvala. "Ty se mi líbí."
"Myslím, že si je vezmu – ačkoliv se nikdy nebudou hodit k ničemu jinému než k těm jedněm šatům," přemítala.
"Ale, jdi do toho – jsou ve slevě," povzbuzovala jsem ji. Usmála se a vrátila víko na krabici, která obsahovala praktičtěji vypadající šedobílé boty.
Zkusila jsem to znovu. "Ehm, Angelo..." Zvědavě vzhlédla.
"Je normální, že... Cullenovi," oči jsem měla sklopené na ty boty, "často ve škole chybí?" Zoufale jsem neuspěla ve svém pokusu o nonšalantní tón.
"Ano, když je pěkné počasí, tak celou dobu trampují – i doktor. Vážně milují outdoorové sporty," řekla mi tiše a taky si prohlížela svoje boty. Nepoložila jedinou otázku, natož pak stovky, které by ze sebe vychrlila Jessica. Angela se mi začínala opravdu líbit.
"Aha." Dál už jsem to nerozebírala, protože Jessica se vrátila, aby nám ukázala štrasovou bižuterii, která se bude hodit k jejím stříbrným botám.
Plánovaly jsme, že půjdeme na večeři do malé italské restaurace na pobřeží, ale nakupování šatů netrvalo tak dlouho, jak jsme čekaly. Jess s Angelou si chtěly odnést šaty zpátky do auta a pak se projít po zálivu. Řekla jsem jim, že se s nimi za hodinu sejdu v restauraci – chtěla jsem se podívat po nějakém knihkupectví. Obě byly ochotné jít se mnou, ale já jsem je pobízela, ať se jdou bavit po svém – nevěděly, jak zabraná umím být, když jsem obklopená knihami; knížky jsem nejradši nakupovala sama. Odcházely do auta s radostným brebentěním a já jsem si to namířila směrem, který mi Jess ukázala.
Nečinilo mi žádné potíže knihkupectví najít, ale to nebylo to, co jsem hledala. Výlohy byly plné krystalů, lapačů snů a knih o duchovním léčitelství. Ani jsem nešla dovnitř. Přes sklo jsem viděla asi padesátiletou ženu s dlouhými šedými vlasy, které jí splývaly po zádech, oblečenou v šatech ještě z šedesátých let, jak se vstřícně usmívá zpoza pultu. Usoudila jsem, že tuhle konverzaci si ušetřím. Ve městě musí být i normální knihkupectví.
Kličkovala jsem mezi ulicemi, které se zaplňovaly vlivem podvečerní dopravní špičky, a doufala, že jdu směrem do centra. Nedávala jsem takový pozor na cestu, jak bych měla; potýkala jsem se s zoufalstvím. Tak usilovně jsem se snažila nemyslet na něj a na to, co říkala Angela... a hlavně jsem se snažila potlačit svoje naděje ohledně soboty, protože jsem se obávala zklamání bolestnějšího než to ostatní. Když jsem vzhlédla a uviděla něčí stříbrné Volvo zaparkované na ulici, všechno to na mě dolehlo. Hloupý, nespolehlivý upír, pomyslela jsem si.
Šla jsem dál směrem k jihu, k nějakým proskleným obchodům, které vypadaly slibně. Ale když jsem k nim došla, zjistila jsem, že v jednom nic není a druhý je jenom opravna bot. Pořád jsem měla moc času, abych už šla hledat Jess a Angelu, a rozhodně jsem potřebovala dostat svou náladu pod kontrolu, než se s nimi zase setkám. Prsty jsem si párkrát prohrábla vlasy a zhluboka jsem se nadechla, než jsem pokračovala za roh.
Jak jsem přešla další silnici, začínala jsem si uvědomovat, že jdu špatným směrem. Těch pár chodců, které jsem potkala, šlo na sever, a vypadalo to, že budovy tady jsou většinou skladiště. Rozhodla jsem se, že na příštím rohu zatočím na východ, pak udělám po pár blocích zase otočku a zkusím štěstí na jiné ulici cestou na pobřeží.
Za rohem, ke kterému jsem mířila, se objevila čtveřice mužů, oblečených příliš neformálně na to, aby šli domů z kanceláře, ale taky byli příliš špinaví, aby to byli turisté. Jak se ke mně přibližovali, všimla jsem si, že nejsou o moc straší než já. Hlasitě mezi sebou vtipkovali, odvázaně se smáli a plácali se vzájemně po pažích. Uhnula jsem na chodníku co nejvíc stranou, abych jim udělala místo, zrychlila jsem krok a dívala se přes ně k rohu.
"Hej, ty!" zavolal jeden z nich, jak mě míjeli, a musel mluvit na mě, protože kolem nikdo jiný nebyl. Automaticky jsem vzhlédla. Dva z nich se zastavili, druzí dva zpomalovali. Oslovil mě asi ten nejbližší, podsaditý tmavovlasý muž něco přes dvacet. Měl na sobě rozepnutou flanelovou košili a pod ní špinavé tričko, ustřižené džíny a sandály. Udělal půlkrok ke mně.
"Ahoj," zamumlala jsem bezděčně. Pak jsem se rychle podívala jinam a spěchala jsem na roh. Slyšela jsem je, jak se za mnou smějí na plné kolo.
"Hej, počkej!" zavolal za mnou jeden z nich zase, ale já jsem držela hlavu skloněnou a s úlevným vydechnutím jsem zatočila za roh. Pořád jsem je slyšela, jak se za mnou řehtají.
Ocitla jsem se na chodníku, který vedl kolem zadních stran několika skladišť natřených ponurými barvami, každé mělo velká široká vrata na vykládání kamionů, na noc zavřená na visací zámek. Jižní strana ulice neměla žádný chodník, jenom plot z pletiva navrchu s ostnatým drátem, chránící nějaké skladiště motorových součástek. Zatoulala jsem se daleko za tu část Port Angeles, která byla určená pro návštěvníky městečka. Uvědomila jsem si, že se stmívá, protože mraky se nakonec zase vrátily, kupily se na západním obzoru a vytvářely tak předčasný západ slunce. Východní nebe bylo stále jasné, ale šedivělo, protkané pramínky růžové a oranžové. Bundu jsem si nechala v autě a najednou mě roztřásl chlad, tak jsem zkřížila paže pevně na prsou. Kolem mě projela osamělá dodávka a pak byla ulice zase prázdná.
Nebe najednou ještě víc potemnělo, a jak jsem se ohlížela přes rameno, abych se podívala na útočící mrak, uvědomila jsem si šokovaně, že deset metrů za mnou jdou tiše dva muži.
Byli ze stejné skupinky, kterou jsem minula na rohu, ačkoliv žádný z nich nebyl ten tmavovlasý, který na mě promluvil. Okamžitě jsem otočila hlavu dopředu a zrychlila krok. Chvění, které mě roztřáslo, tentokrát nemělo nic společného s počasím. Kabelku jsem měla na řemínku přes rameno a měla jsem ji přehozenou kolem těla, tak jak se to má nosit, aby vám ji zloděj nevyškubl. Věděla jsem přesně, kde mám svůj pepřový sprej – pořád v cestovní tašce pod postelí, ještě nevybalený. Neměla jsem s sebou moc peněz, jenom dvacku a nějaké drobné, a napadlo mě, že kabelku "náhodou" upustím a uteču. Ale malý, vystrašený hlásek vzadu v mysli mě varoval, že může být něco horšího než zloději.
Úzkostlivě jsem poslouchala jejich tiché kroky, které byly mnohem tišší v porovnání s hlučností, kterou dělaly předtím, a neznělo to, že by zrychlovaly nebo se ke mně přibližovaly. Dýchej, musela jsem si připomenout. Nevíš, jestli tě sledují. Šla jsem dál, co nejrychleji jsem mohla, aniž bych doopravdy běžela, soustředila jsem se na odbočku doprava, která teď byla jen pár metrů ode mě. Slyšela jsem je, drželi se stejně zpátky jako předtím. Z jihu zabočilo na ulici modré auto a rychle projelo kolem mě. Napadlo mě, že mu skočím do cesty, ale zaváhala jsem, měla jsem zábrany, nebyla jsem si jistá, jestli mě skutečně pronásledují, a pak už bylo pozdě.
Došla jsem na roh, ale rychlý pohled mi odhalil, že je to jenom slepá ulička k zadní straně nějaké budovy. Byla jsem pootočená tím směrem; musela jsem se spěšně obrátit a přeběhnout přes úzkou uličku zpátky na chodník. Ulice končila na příštím rohu stopkou. Soustředila jsem se na slabé kroky za sebou a rozhodovala se, jestli mám nebo nemám běžet. Kroky zněly víc vzadu, já jsem ovšem věděla, že bych jim stejně neutekla. Byla jsem si jistá, že zakopnu a upadnu, když se budu snažit jít rychleji. Zvuky kroků se teď rozhodně vzdalovaly. Riskla jsem rychlý pohled přes rameno a s úlevou jsem viděla, že už jsou ode mne aspoň dvanáct metrů. Ale oba na mě zírali.
Zdálo se mi, že to trvalo celou věčnost, než jsem se dostala na roh. Šla jsem pořád stejným tempem, ti chlápci za mnou se s každým krokem o malinko opožďovali. Možná si uvědomili, že mě vystrašili, a teď je to mrzí. Viděla jsem dvě auta jedoucí na sever, jak přejela křižovatku, ke které jsem měla namířeno, a vydechla jsem úlevou. Jakmile se jednou dostanu z této opuštěné ulice, už budou kolem lidé. Zatočila jsem za roh s vděčných vydechnutím.
A zastavila jsem se.
Ulice byla po obou stranách lemována bílými zdmi bez dveří, bez oken. O dvě odbočky dál jsem v dálce viděla pouliční lampy, auta a víc chodců, ale všichni byli moc daleko. Protože u západní budovy uprostřed ulice postávali druzí dva chlapi ze skupinky a oba se dívali se vzrušeným úsměvem, jak jsem na chodníku ztuhla. Najednou mi došlo, že mě nesledovali.
Nadehnali si mě.
Zaváhala jsem jenom na vteřinu, ale připadalo mi to jako velmi dlouhá doba. Pak jsem se otočila a vystřelila na druhou stranu silnice. Měla jsem nepříjemný pocit, že je to marný pokus. Kroky za mnou teď byly hlasitější.
"Tady jsou!" Halasný hlas toho podsaditého tmavovlasého muže rozřízl napjaté ticho, až jsem nadskočila. V narůstající tmě se zdálo, jako kdyby se díval za mě.
"Jo," zavolal za mnou něčí hlas, takže jsem znovu nadskočila, jak jsem spěchala dál po ulici. "Vzali jsme to jenom trochu oklikou."
Musela jsem trochu zpomalit. Příliš rychle jsem zkracovala vzdálenost mezi sebou a postávající dvojicí. Uměla jsem křičet pěkně nahlas a nabírala jsem vzduch, připravena to předvést, ale v krku jsem měla tak vyschlo, že jsem si nebyla jistá, na jakou hlasitost se zmůžu. Rychlým pohybem jsem přehodila kabelku přes hlavu, popadla řemínek do jedné ruky, připravená se kabelky buď vzdát, nebo ji použít jako zbraň, podle potřeby.
Když jsem se opatrně zastavila, ten pořízek se odlepil ode zdi a šel pomalu po ulici.
"Držte se ode mě," varovala jsem ho hlasem, který měl znít silně a nebojácně. Ale měla jsem pravdu s tím vyschlým krkem – žádná hlasitost.
"Nebuď taková, kočičko," zavolal a za mnou se zase ozval hurónský smích.
Připravila jsem se, nohy rozkročené, a i přes svou paniku jsem se snažila vzpomenout si na to málo ze sebeobrany, co jsem znala. Bříškem dlaně udeřit vzhůru a snad mu zlomím nos nebo ho praštím do čela. Prst do očního důlku – snažit se zaháknout a vydloubnout oko. A samozřejmě standardní koleno do slabin. V tu chvíli promluvil ten známý pesimistický hlas v mé mysli a připomenul mi, že pravděpodobně nebudu mít šanci proti jedinému z nich, a oni byli čtyři. Sklapni! poručila jsem hlasu, než mě hrůza mohla úplně ochromit. Nevzdám se, aniž bych někoho z nich vzala s sebou. Snažila jsem se polknout, abych mohla vydat slušný výkřik.
Najednou za rohem vylétly světlomety, do pořízka skoro narazilo nějaké auto a přinutilo ho uskočit k chodníku. Vskočila jsem do silnice – tohle auto buď zastaví, nebo mě bude muset srazit. Ale to stříbrné auto se nečekaně obrátilo, na místě zastavilo a pár kroků ode mě se otevřely dveře spolujezdce.
"Nastup," poručil zuřivý hlas.
Bylo překvapivé, jak ten dusivý strach okamžitě zmizel, překvapivé, jak mě najednou zaplavil pocit bezpečí – i když jsem ještě stála na ulici – jakmile jsem zaslechla jeho hlas. Naskočila jsem na sedadlo a zabouchla za sebou dveře.
V autě byla tma, s otevřenými dveřmi se nerozsvítilo žádné světlo, a já jsem sotva viděla jeho obličej v záři palubní desky. Pneumatiky zakvílely, jak zabočil směrem na sever, příliš rychle přidal plyn a stočil to k ohromeným chlapům na ulici. Zachytila jsem pohledem, jak uskakují na chodník, zatímco my jsme vyrovnali směr a spěchali k přístavu.
"Zapni si pás," poručil a já jsem si uvědomila, že křečovitě svírám sedadlo oběma rukama. Rychle jsem poslechla; pás se v té tmě zapnul s hlasitým zacvaknutím. On nabral ostře doleva a uháněl vpřed, proletěl přes několik stopek bez zastavení.
Ale já jsem si připadala naprosto v bezpečí a na chvíli mi bylo úplně jedno, kam jedeme. Dívala jsem se na jeho obličej s hlubokou úlevou, úlevou, která byla větší než moje nečekané vysvobození. Pozorovala jsem jeho nepohnuté rysy ve sporém světle a čekala, až se mi dech vrátí k normálu. Vtom jsem si všimla, že jeho výraz je vražedně rozzlobený.
"Ty se na mě zlobíš?" zeptala jsem se, překvapená, jak ochraptěle můj hlas zní.
"Ne," řekl stroze, ale jeho tón byl rozzuřený.
Seděla jsem mlčky, dívala se na jeho obličej, zatímco jeho žhnoucí oči zíraly přímo před sebe, až se auto náhle zastavilo. Rozhlédla jsem se kolem, ale byla příliš tma, abych viděla něco jiného než neurčité obrysy tmavých stromů lemujících silnici. Už jsme nebyli ve městě.
"Bello?" zeptal se, jeho hlas byl napjatý, ovládaný.
"Ano?" Můj hlas byl pořád hrubý. Snažila jsem se potichu si odkašlat.
"Jsi v pořádku?" Ještě se na mě nepodíval, ale vztek byl na jeho obličeji jasně vidět.
"Ano," zaskřehotala jsem tiše.
"Zvedni mi náladu, prosím tě," poručil.
"Promiň, cože?"
Ostře vydechl.
"Prostě něco plácej, dokud se neuklidním," vysvětlil, zavřel oči a palcem a ukazováčkem si mnul kořen nosu.
"Ehm," hledala jsem v mysli něco triviálního. "Zítra ráno před vyučováním přejedu Tylera Crowleyho, co ty na to?"
Pořád měl oči pevně zavřené, ale koutek úst mu zacukal.
"Proč?"
"Protože všem vykládá, že se mnou půjde na stužkovanou – buďto je blázen, nebo se pořád snaží napravit to, jak mě tehdy málem zabil... no, pamatuješ, a on si myslí, že stužkovaná je k tomu dobrá příležitost. Takže si říkám, že když ho ohrozím na životě, budeme si kvit a on pak konečně vzdá ty pokusy o napravování. Nestojím o nepřátele a Lauren se možná stáhne, když mě on nechá na pokoji. Ovšem možná bych mu mohla zrušit tu jeho Sentru. Když nebude mít odvoz, nemůže vzít nikoho na stužkovanou..." plácala jsem.
"Slyšel jsem o tom." Znělo to trochu vyrovnaněji.
"Vážně?" zeptala jsem se nevěřícně, moje předchozí podráždění vzplálo. "Když bude ochromený od krku dolů, tak na stužkovanou taky nemůže," zamumlala jsem, jak jsem vylepšovala svůj plán.
Edward si povzdechl a konečně otevřel oči.
"Jsi v pořádku?"
"Ani ne."
Čekala jsem, ale už nepromluvil. Opřel si hlavu o sedadlo a zíral na strop. Jeho obličej byl nehybný.
"Co se děje?" Můj hlas vyšel jako zašeptání.
"Někdy mám problém se svou náturou, Bello." Taky šeptal a díval se z okna, jeho oči se zúžily na štěrbiny. "Ale to by nepomohlo, kdybych se otočil a dopadl ty..." Nedokončil větu, podíval se stranou, chviličku mu trvalo, než zase ovládl svůj hněv. "Alespoň," pokračoval, "o tom se snažím sám sebe přesvědčit."
"Aha." To slovo se zdálo neadekvátní, ale lepší odpověď mě nenapadla.
Zase jsme seděli mlčky. Pohlédla jsem na hodiny na palubní desce. Bylo po půl sedmé.
"Jessica s Angelou budou mít starost," zamumlala jsem. "Měla jsem se s nimi sejít."
Bez dalšího slova nastartoval motor, hladce se otočil a spěchal zpátky do města. Za okamžíček jsme byli pod pouličními lampami, pořád jsme jeli moc rychle, zlehka jsme kličkovali mezi auty, která pomalu plula po nábřeží. Zaparkoval podélně u obrubníku na místě, kam by se podle mě Volvo nemohlo vejít, ale bez námahy tam vklouzl na jediný pokus. Podívala jsem se z okna a viděla světla restaurace La Bella Kalia a Jess s Angelou, které právě odcházely, ustaraně šly v opačném směru, než jsme přijeli.
"Jak jsi věděl, kam...?" začala jsem, ale pak jsem jen zavrtěla hlavou. Slyšela jsem, jak se otevírají dveře a když jsem se otočila, viděla jsem, jak vystupuje.
"Co to děláš?" zeptala jsem se.
"Beru tě na večeři." Zlehka se usmál, ale v očích měl tvrdý výraz. Vystoupil z auta a zabouchl dveře. Zatápala jsem po bezpečnostním pásu a pak jsem taky honem vystupovala z auta. Čekal na mě na chodníku.
Promluvil dřív než já. "Jdi zastavit Jessiku s Angelou, než je budu muset taky stopovat. Myslím, že tentokrát už bych se asi neudržel, kdybych zase narazil na ty tvoje známé."
Otřásla jsem se z hrozby v jeho hlase.
"Jess! Angelo!" zakřičela jsem za nimi a zamávala, když se otočily. Spěchaly zpátky ke mně, na tvářích jim bylo vidět znatelnou úlevu, která se současně změnila v překvapení, když viděly s kým stojím. Zaváhaly pár kroků od nás.
"Kde jsi byla?" Jessičin hlas byl podezíravý.
"Ztratila jsem se," přiznala jsem zkroušeně. "A pak jsem narazila na Edwarda." Ukázala jsem k němu.
"Nevadilo by, kdybych se k vám přidal?" zeptal se svým hedvábným, neodolatelným hlasem. Viděla jsem z jejich zaražených výrazů, že na ně nikdy předtím svůj talent neuplatnil.
"No... jasně že ne," vydechla Jessica.
"Ehm, totiž, Bello, my jsme se vlastně už najedly, když jsme na tebe čekaly – promiň," přiznala se Angela.
"To nevadí – nemám hlad," pokrčila jsem rameny.
"Myslím, že bys měla něco sníst." Edwardův hlas byl tichý, ale plný autority. Pohlédl na Jessiku a promluvil trochu hlasitěji. "Vadilo by vám, kdybych dnes večer odvezl Bellu domů já? Tak aspoň nebudete muset čekat, až se nají."
"No, to není problém, myslím..." Kousala si ret, snažila se odhadnout z mého výrazu, jestli to tak chci. Zamrkala jsem na ni. Nechtěla jsem nic víc než být sama se svým ustavičným zachráncem. Měla jsem tolik otázek, kterými jsem ho nemohla zahrnout, dokud nebudeme sami.
"Dobře." Angela byla rychlejší než Jessica. "Tak se uvidíme zítra, Bello... Edwarde." Popadla Jessicu za ruku a táhla ji k autu, které jsem viděla kousek stranou, zaparkované naproti První ulici. Jak nastupovaly, Jess se otočila a zamávala, obličej jí hořel zvědavostí. Zamávala jsem jim zpátky, počkala jsem, až odjedou, a pak jsem se otočila k němu.
"Já ale vážně nemám hlad," trvala jsem na svém a vzhlédla jsem, abych mu viděla do obličeje. Jeho výraz byl nečitelný.
"Udělej mi radost."
Šel ke dveřím restaurace a s umanutým výrazem je podržel otevřené. Samozřejmě, žádná další diskuse nebude. Prošla jsem kolem něho dovnitř s rezignovaným povzdechem.
Restaurace nebyla plná – v Port Angeles ještě nezačala sezóna. Ke stolu nás uvedla žena a já jsem z pohledu v jejích očích pochopila, že se jí Edward líbí. Přivítala ho o trošku vřeleji, než bylo nutné. Byla jsem překvapená, jak moc mi to vadilo. Byla o pár centimetrů vyšší než já, odbarvená blondýna.
"Stůl pro dva?" Jeho hlas byl svůdný, ať to tak zamýšlel, nebo ne. Viděla jsem, jak po mně ta žena rychle šlehla pohledem. Zřejmě byla spokojená, když viděla, že jsem úplně obyčejná holka a že Edward stojí kousek ode mě a nijak se mě nedotýká. Odvedla nás ke stolu dost velkému pro čtyři v nejzaplněnější části restaurace.
Chtěla jsem si sednout, ale Edward na mě zavrtěl hlavou.
"Neměla byste něco trochu víc stranou?" naléhal tiše na hostitelku. Nebyla jsem si jistá, ale vypadalo to, jako by jí nenápadně podal tuzér. Nikdy jsem nikoho neviděla odmítnout stůl, snad jenom ve starých filmech.
"Jistě." Byla stejně překvapená jako já. Otočila se a vedla nás kolem přepážky k malému kroužku boxů – všechny byly prázdné. "Jak by vám vyhovovalo tohle?"
"Dokonale." Zablýskl svým zářivým úsměvem a na chvíli ji tak omámil.
"Ehm," zavrtěla hlavou a zamrkala, "vaše obsluha tu bude okamžitě." Nejistě odkráčela.
"Tohle bys lidem vážně neměl dělat," vytýkala jsem mu. "To není moc fér."
"Co bych neměl dělat?"
"Takhle je oslňovat – ona se z toho pravděpodobně právě teď vydýchává v kuchyni."
Zdál se zmatený.
"Ale no tak," řekla jsem pochybovačně. "Musíš vědět, jak na lidi působíš."
Naklonil hlavu k jedné straně, jeho oči byly zvědavé. "Oslňuju lidi?"
"To sis nevšiml? Myslíš, že každý tak snadno prosadí svou?"
Ignoroval moje otázky. "Oslňuju tebe?"
"Často," přiznala jsem.
A pak přišla naše servírka s nedočkavým výrazem. Hostitelka určitě nemlčela a tahle nová holka nevypadala zklamaně. Zasunula si pramen krátkých černých vlasů za ucho a usmála se s přehnanou vřelostí.
"Dobrý večer, jmenuju se Amber a dnes večer vás budu obsluhovat. Co vám mohu donést k pití?" Neušlo mi, že mluví jenom k němu.
Podíval se na mě.
"Já si dám colu." Znělo to jako otázka.
"Dvě coly," řekl.
"Hned je přinesu," ujistila ho s dalším přeochotným úsměvem. Ale on ho neviděl. Díval se na mě.
"Co je?" zeptala jsem se, když odešla.
Jeho oči zůstávaly upřené na můj obličej. "Jak ti je?"
"Jsem v pohodě," odpověděla jsem, překvapena jeho starostí.
"Není ti na omdlení, špatně, zima...?"
"Mělo by?"
Uchechtl se nad mým zmateným tónem.
"No, vlastně čekám, že přejdeš do šoku." Jeho obličej se zkroutil do toho dokonalého pokřiveného úsměvu.
"Pochybuju, že k tomu dojde," řekla jsem, když jsem zase mohla dýchat. "Odjakživa mi šlo dobře potlačovat nepříjemné věci."
"Přesto budu klidnější, až do sebe dostaneš nějaký cukr a jídlo."
V tu chvíli se objevila servírka s našimi nápoji a košíkem slaných tyčinek. Postavila se zády ke mně, jak je pokládala na stůl.
"Jste připraveni si objednat?" zeptala se Edwarda.
"Bello?" zeptal se. Neochotně se ke mně otočila.
Vybrala jsem si první věc, kterou jsem viděla na jídelním lístku. "Hm... dám si houbové ravioli."
"A vy?" otočila se s úsměvem zpátky k němu.
"Já nic," odpověděl. Samozřejmě. Jak jinak.
"Dejte mi vědět, kdybyste si to rozmyslel." Stále měla na tváři ten upejpavý úsměv, ale on se na ni nedíval, a tak nespokojeně odešla.
"Pij," poručil.
Usrkla jsem poslušně své limonády a pak jsem se napila víc zhluboka, překvapená, jakou mám žízeň. Uvědomila jsem si, že jsem všechno vypila, když přede mě postrčil svoji skleničku.
"Dík," zamumlala jsem; pořád jsem měla žízeň. Ledová limonáda mě studila v útrobách a já jsem se zatřásla.
"Je ti zima?"
"To je jen tou colou," vysvětlovala jsem a znovu jsem se zachvěla.
"Ty nemáš bundu?" Jeho hlas byl káravý.
"Mám," podívala jsem se na prázdnou lavici vedle sebe. "Jé – nechala jsem ji u Jessiky v autě," došlo mi.
Edward se vysoukal ze svého saka. Najednou jsem si uvědomila, že jsem si nikdy nevšimla, jak chodí oblékaný – nejen dnes večer, ale vůbec. Prostě jsem asi nedokázala odtrhnout pohled od jeho obličeje. Teď jsem si ho soustředěně prohlédla. Sundával si světle béžové kožené sako; pod ním měl rolák barvy slonové kosti. Dokonale mu padnul, zdůrazňoval, jakou má svalnatou hruď.
Podal mi sako a přerušil tak moje okukování.
"Díky," řekla jsem znovu a vklouzla jsem rukama do saka. Bylo studené – tak jako studí bunda, kterou si na sebe beru ráno poprvé a která přes noc visela v chodbě, kde je průvan. Znovu jsem se zachvěla. Sako nezvykle vonělo. Zhluboka jsem vdechla a snažila se tu příjemnou vůni identifikovat. Nevonělo to jako kolínská. Rukávy mi byly moc dlouhé; vyhrnula jsem si je, abych měla volné ruce.
"Tenhle odstín ti jde dobře k pleti," řekl a díval se na mě. Byla jsem překvapená; sklopila jsem oči a samozřejmě jsem se začervenala.
Postrčil přede mne košík s tyčinkami.
"Vážně, já žádný šok mít nebudu," protestovala jsem.
"Měla bys – normálnímu člověku by se to stalo. Ty nevypadáš ani otřeseně." Připadal mi neklidný. Díval se mi do očí a já jsem viděla, jak jasné jsou jeho oči, jasnější než jsem je kdy viděla, zlatě medové jako karamelky.
"Cítím se s tebou velmi bezpečně," svěřila jsem se, jako kdyby mě hypnotizoval, abych řekla pravdu.
To ho nepotěšilo; jeho alabastrové obočí se naježilo. Zavrtěl hlavou a zamračil se.
"Tohle je komplikovanější, než jsem plánoval," zašeptal si pro sebe.
Vzala jsem si tyčinku a začala jsem oždibovat koneček, přitom jsem zkoumala jeho výraz. Přemítala jsem, kdy se ho budu moct začít vyptávat.
"Obvykle jsi v lepší náladě, když máš oči tak světlé," poznamenala jsem a snažila se ho rozptýlit od té myšlenky, kvůli které se mračil a byl vážný.
Ohromeně na mě zíral. "Cože?"
"Vždycky jsi hůř naložený, když máš oči černé – tehdy to čekám," pokračovala jsem. "Mám o tom svou teorii."
Přimhouřil oči. "Další teorie?"
"Mm-hm." Kousala jsem tyčinku a snažila se vypadat lhostejně.
"Doufám, že tentokrát jsi byla kreativnější... nebo pořád vykrádáš komiksy?" Jeho slabý úsměv byl výsměšný; oči měl stále napjaté.
"Ne, to ne, nenašla jsem to v komiksu, ale taky jsem si to nevymyslela sama," přiznala jsem.
"Takže?" naléhal.
Ale v tu chvíli servírka přinesla moje jídlo. Uvědomila jsem si, že jsme se bezděčně nakláněli k sobě přes stůl, protože jsme se oba napřímili, když se přiblížila. Položila přede mě talíř – vypadalo to dost dobře – a rychle se otočila k Edwardovi.
"Nerozmyslel jste si to?" zeptala se. "Nemohla bych vám něco nabídnout?" Možná jsem si jenom představovala, že ta slova zněla dvojsmyslně.
"Ne, díky, ale hodila by se nám další limonáda." Pokynul dlouhou bílou rukou k prázdným sklenicím přede mnou.
"Jistě." Sebrala prázdné sklenice a odkráčela.
"Co jsi říkala?" zeptal se.
"Povím ti o tom v autě. Jestli..." odmlčela jsem se.
"Ty máš podmínky?" Zvedl jedno obočí a jeho hlas byl zlověstný.
"Samozřejmě mám pár otázek."
"Samozřejmě."
Číšnice byla zpátky s dvěma dalšími sklenicemi coly. Tentokrát je postavila beze slova a zase odešla.
Usrkla jsem.
"No, pokračuj," nutil mě a hlas měl stále tvrdý.
Začala jsem s tím nejlehčím. Alespoň tak jsem si to myslela. "Proč jsi v Port Angeles?"
Sklopil oči, pomalu sepjal své velké ruce položené na stole. Jeho oči ke mně blýskly zpod řas, na tváři měl náznak úsměvu.
"Další."
"Ale to je ta nejlehčí," namítla jsem.
"Další," zopakoval.
Nespokojeně jsem sklopila oči. Vybalila jsem si příbor, vzala vidličku a opatrně jsem napíchla jeden kousek těstovin. Pomalu jsem si ho vložila do úst, oči stále sklopené, kousala jsem a přitom přemýšlela. Houby byly dobré. Polkla jsem a dala si další doušek coly, než jsem vzhlédla.
"Tak dobře," podívala jsem se na něj a pomalu pokračovala. "Řekněme, samozřejmě hypoteticky, že by... někdo... dokázal poznat, co si lidé myslí, že by jim četl v mysli, víš – až na pár výjimek."
"Až na jednu výjimkou," opravil mě, "hypoteticky."
"Dobře, tak tedy až na jednu výjimku." Byla jsem vzrušená, že nekazí hru, ale snažila jsem se tvářit uvolněně. "Jak to funguje? Kam až může zajít? Jak by... ten dotyčný... dokázal najít někoho jiného v přesně správnou dobu? Jak by poznal, že je ta osoba v nesnázích?" Přemítala jsem, jestli moje spletité otázky vůbec dávají smysl.
"Hypoteticky?" zeptal se.
"Jasně."
"No, kdyby... ten dotyčný..."
"Říkejme mu Joe," navrhla jsem.
Zatrpkle se usmál. "Tak tedy Joe. Kdyby Joe předtím dával lepší pozor, tak by to načasování nemuselo být tak přesné." Zavrtěl hlavou a zakoulel očima. "Jenom ty se dokážeš dostat do potíží v tak malém městě. Ty bys vyčerpala zdejší statistiky zločinnosti na deset let dopředu, víš."
"Mluvili jsme o hypotetickém případu," připomněla jsem mu mrazivě.
Zasmál se na mě s hřejivým pohledem.
"Ano, mluvili," souhlasil. "Budeme ti říkat Jane?"
"Jak jsi to věděl?" zeptala jsem se, neschopná udržet emoce na uzdě. Uvědomila jsem si, že se k němu znovu nakláním.
Zdálo se, že váhá, zmítán nějakým vnitřním dilematem. Vpíjel se do mě pohledem a já jsem si říkala, že asi právě v tu chvíli dělá rozhodnutí, jestli mi poví pravdu, nebo ne.
"Můžeš mi věřit, to víš," zamumlala jsem. Bezděky jsem se natáhla dopředu, abych se dotkla jeho složených rukou, ale on je stáhl, tak jsem zase ucukla.
"Nevím, jestli mám jinou možnost," odpověděl skoro šeptem. "Mýlil jsem se – jsi mnohem všímavější, než jsem si o tobě myslel."
"Měla jsem dojem, že ty se nikdy nemýlíš."
"To bývalo." Znovu zavrtěl hlavou. "Mýlil jsem se v tobě ještě v jedné věci. Ty nejsi magnet na nehody – to není dost široká klasifikace. Ty jsi magnet na potíže. Jestli je něco nebezpečného v dosahu patnácti kilometrů, nevyhnutelně si tě to najde."
"A ty sám se do té kategorie řadíš taky?" hádala jsem.
Jeho obličej ochladl, byl bez výrazu. "Nesporně."
Znovu jsem natáhla ruce přes stůl – jako bych si nevšímala, když se znovu lehce odtáhl – a konečky prstů jsem se plaše dotkla hřbetu jeho ruky. Jeho kůže byla studená a tvrdá jako kámen.
"Díky." Můj hlas byl vroucí vděčností. "Teď je to podruhé."
Jeho obličej zjihl. "Napotřetí to nebudeme zkoušet, platí?"
Zamračila jsem se, ale přikývla jsem. Stáhl ruku a pak položil obě ruce pod stůl. Ale naklonil se ke mně.
"Jel jsem za tebou do Port Angeles," vychrlil ze sebe přiznání. "Nikdy dřív jsem se nesnažil udržet někoho konkrétního naživu a je to mnohem svízelnější, než bych si myslel. Ale to je asi tím, že jde o tebe. Jak se zdá, obyčejní lidé prožijí den, a nepotká je tolik katastrof." Odmlčel se. Přemítala jsem, jestli by mě mělo znepokojovat, že mě sledoval; místo toho jsem však pocítila podivný nával radosti. Zíral na mě, možná se divil, proč se mi rty kroutí do bezděčného úsměvu.
"Napadlo tě někdy, že jsem to měla mít spočítané už poprvé s tou dodávkou, a že jsi vlastně stál v cestě osudu?" spekulovala jsem pobaveně.
"To nebylo poprvé," řekl a jeho hlas bylo stěží slyšet. Překvapeně jsem na něj vykulila oči, ale on se díval dolů. "Tys to měla spočítané, když jsem se s tebou poprvé setkal."
Pocítila jsem nával strachu z jeho slov a z náhlé vzpomínky na jeho divoký černý pohled toho prvního dne... ale ten převládající pocit bezpečí, který jsem v jeho přítomnosti měla, to přehlušil. Když vzhlédl, aby mi četl v očích, nebylo v nich po strachu ani stopy.
"Ty si to pamatuješ?" zeptal se a jeho andělská tvář byla vážná.
"Ano." Byla jsem klidná.
"A přesto sedíš tady," řekl nevěřícně se zvednutým obočím.
"Ano, sedím tady... díky tobě." Odmlčela jsem se. "Protože ty jsi nějak věděl, kde mě dneska hledat...?" naléhala jsem.
Stiskl rty k sobě, díval se na mě přimhouřenýma očima a znovu se rozhodoval. Upřel pohled na můj plný talíř a pak zpátky na mě.
"Ty jez, já budu mluvit," smlouval.
Rychle jsem nabrala další kousek, strčila si ho do pusy a honem kousala.
"Stopovat tě je těžší, než by mělo být. Obvykle někoho dokážu najít velmi snadno, jakmile jsem už předtím slyšel jeho mysl," podíval se na mě znepokojeně a já jsem si uvědomila, že jsem ztuhla. Přinutila jsem se polknout, pak nabodla další ravioli a vstrčila ho do pusy.
"Dával jsem si bacha na Jessiku, ale nijak pozorně – jak jsem říkal, jenom ty se můžeš dostat do potíží v městečku, jako je Port Angeles – a zpočátku jsem si nevšiml, žes vyrazila na vlastní pěst. Pak, když mi došlo, že už s nimi nejsi, jsem tě šel hledat do toho knihkupectví, které jsem viděl v její hlavě. Pochopil jsem, že jsi ani nešla dovnitř a že jsi šla na jih... a věděl jsem, že se budeš muset brzy otočit. Tak jsem na tebe prostě čekal, náhodně jsem prohledával mysli lidí na ulici – abych viděl, jestli si tě někdo nevšiml, abych poznal, kde jsi. Neměl jsem žádný důvod se znepokojovat... ale byl jsem podivně neklidný..." Byl ztracený v myšlenkách, zíral někam mimo mě, viděl věci, které jsem si nedokázala představit.
"Začal jsem objíždět v kruzích a pořád jsem... poslouchal. Nakonec začalo zapadat slunce, a to už jsem chtěl vystoupit a sledovat tě pěšky. A pak –" zarazil se a zaťal zuby v náhlém vzteku. Snažil se uklidnit.
"Pak co?" zašeptala jsem. Nadále mi zíral přes hlavu.
"Slyšel jsem je, co si myslí," zamručel a horní ret se mu zlehka přehrnul přes zuby. "Spatřil jsem v jeho mysli tvůj obličej." Najednou se naklonil dopředu, jeden loket se objevil na stole, rukou si přikrýval oči. Ten pohyb byl tak rychlý, že mě to vyplašilo.
"Bylo to velmi... těžké – nedokážeš si představit, jak těžké – prostě tě jenom odvézt pryč, a nechat je... naživu," jeho hlas byl ztlumený jeho paží. "Mohl jsem tě nechat jet s Jessikou a Angelou, ale bál jsem se, že když mě necháš samotného, pojedu je hledat," přiznal se šeptem.
Seděla jsem tiše, byla jsem úplně paf, myšlenky se mi nesouvisle rojily v hlavě. Ruce jsem měla složené v klíně a zlehka jsem se opírala o opěradlo židle. On si pořád držel obličej v dlani a byl tak nepohnutý, jako kdyby byl vytesaný z kamene, který jeho pleť připomínala.
Nakonec ke mně vzhlédl očima plnýma vlastních otázek.
"Jsi připravená jet domů?" zeptal se.
"Jsem připravená odjet," upřesnila jsem, nadmíru vděčná, že nás čeká ještě hodinová cesta domů. Nebyla jsem připravená se s ním rozloučit.
Servírka se objevila jako na zavolanou. Nebo se dívala.
"Jak jste na tom?" zeptala se Edwarda.
"Můžete nám donést účet, děkuji." Jeho hlas byl tichý, hrubší, pořád odrážel napětí našeho rozhovoru. Zdálo se, že ji to zmátlo. Vyčkávavě vzhlédl.
"S-samozřejmě," zakoktala. "Tady máte." Z přední kapsy černé zástěrky vytáhla malé kožené desky a podala mu je.
Už měl v ruce bankovku. Vložil ji do desek a vrátil jí je.
"Drobné si nechte." Usmál se. Vstal a já jsem se neohrabaně zvedala na nohy.
Znovu se na něj vyzývavě usmála. "Přeju vám hezký večer."
Nepřestával se na mě dívat, když jí děkoval. Potlačila jsem úsměv.
Kráčel vedle mě ke dveřím, ale dával si pozor, aby se mě nedotkl. Vzpomněla jsem si, co Jessica říkala o svém vztahu s Mikem, jak se dostali téměř ke stádiu první pusy. Povzdechla jsem si. Edward, zdálo se, mě slyšel a zvědavě na mě pohlédl. Podívala jsem se na chodník, vděčná, že nedokáže poznat, co si myslím.
Otevřel dvířka spolujezdce, podržel mi je, když jsem nastupovala, a zlehka je za mnou zavřel. Dívala jsem se, jak zepředu obchází auto, a znovu mě překvapilo, jak je půvabný. Asi už bych na to měla být zvyklá – ale nebyla jsem. Měla jsem pocit, že Edward není ten typ člověka, na kterého si zvyknete.
Jakmile byl v autě, nastartoval motor a nastavil silně topení. Velice se totiž ochladilo, a tak jsem si říkala, že pěkné počasí asi skončilo. V jeho saku mi ovšem bylo příjemně teplo, a když jsem si myslela, že mě nevidí, vdechovala jsem jeho vůni.
Edward vyjel do hustého provozu, bez námahy prokličkoval ven z města a zamířil na dálnici.
"Teď," řekl významně, "je řada na tobě."
† 03. 12. 2011 | kód autora:
B8t
19. LOUČENÍ
Charlie na mě čekal. Všechna světla v domě svítila. V hlavě jsem měla prázdno, jak jsem se snažila vymyslet způsob, jak to navléknout, aby mě nechal odjet. Tohle nebude příjemné.
Edward pomalu zastavil, zůstal o dobrý kus dál za mým autem. Všichni tři byli maximálně bdělí, seděli na sedadlech strnule, jako by spolkli pravítko, a naslouchali každému zvuku v lese, prohlíželi každý stín, zachytávali každý pach, hledali něco, co není v pořádku. Motor ztichl a já jsem seděla bez hnutí, zatímco oni stále naslouchali.
"Není tady," řekl Edward napjatě. "Pojďme."
Emmett se natáhl, aby mi pomohl dostat se z pásů. "Neboj, Bello," řekl tichým, ale veselým hlasem, "postaráme se o to tady rychle."
Cítila jsem, jak se mi slzy tlačí do očí, když jsem se dívala na Emmetta. Sotva jsem ho znala, a přesto mi myšlenka na to, že nevím, jestli ho po dnešní noci ještě někdy uvidím, naháněla úzkost. Věděla jsem, že tohle je jenom slabý odvar loučení, které budu muset přežít v příští hodině, a rozbrečela jsem se z toho.
"Alice, Emmette." Edwardův hlas byl rozkazem. Vyklouzli v tichosti do tmy a okamžitě zmizeli. Edward mi otevřel dveře a vzal mě za ruku, pak mě vtáhl do ochranného krytu své náruče. Vedl mě rychle k domu, jeho oči pořád těkaly nocí.
"Patnáct minut," varoval šeptem.
"To zvládnu." Popotáhla jsem nosem. Moje slzy mi daly inspiraci.
Zastavila jsem se na verandě a vzala mu obličej do dlaní. Prudce jsem se mu podívala do očí.
"Miluju tě," řekla jsem tichým, intenzivním hlasem. "Vždycky tě budu milovat, bez ohledu na to, co se teď stane."
"Tobě se nic nestane, Bello," řekl stejně prudce.
"Jenom se drž plánu, ano? Zachovej mi Charlieho v bezpečí. Po tom, co teď provedu, mě nebude mít moc rád, a já chci mít šanci později se mu za to omluvit."
"Jdi dovnitř, Bello, musíme si pospíšit." Jeho hlas byl naléhavý.
"Jednu věc," zašeptala jsem vášnivě. "Neposlouchej nic z toho, co dneska večer budu říkat!" Nakláněl se, a tak jediné, co mi zbývalo, bylo natáhnout se na špičky a políbit ho na překvapené, zmrzlé rty se vší silou, které jsem byla schopna. Pak jsem se otočila a kopla do dveří, aby se otevřely.
"Jdi pryč, Edwarde!" křičela jsem na něj, vběhla dovnitř a zabouchla dveře před jeho stále šokovaným obličejem.
"Bello?" Charlie čekal v obývacím pokoji, už stál na nohách.
"Nech mě být!" zakřičela jsem na něj přes slzy, které teď tekly bez přestání. Vyběhla jsem po schodech do svého pokoje, práskla za sebou dveřmi a zamkla je. Běžela jsem k posteli, mrskla jsem sebou na podlahu, abych našla cestovní tašku. Sáhla jsem rychle pod matraci a vytáhla zauzlovanou starou ponožku, která obsahovala mou tajnou zásobu hotových peněz.
Charlie zabouchal na dveře.
"Bello, jsi v pořádku? Co se děje?" Jeho hlas byl vystrašený.
"Jedu domů," zakřičela jsem, můj hlas se zlomil přesně na správném místě.
"On ti ublížil?" Jeho hlas se zabarvoval hněvem.
"Ne!" zaječela jsem o pár oktáv výš. Otočila jsem se k prádelníku, a Edward už tam byl, tiše vytahoval náruče náhodně nabraného šatstva a házel mi je.
"On se s tebou rozešel?" Charlie byl zmatený.
"Ne!" zaječela jsem, trochu zadýchaně, jak jsem cpala všechno do tašky. Edward mi hodil obsah dalšího šuplíku. Taška už teď byla pořadně plná.
"Co se stalo, Bello?" Charlie křičel přes dveře, znovu bouchal.
"Já jsem se rozešla s ním!" zakřičela jsem zpět, škubajíc za zip na tašce. Edwardovy schopné ruce mě odstrčily a hladce ho zapnuly. Položil mi popruh opatrně přes rameno.
"Budu v náklaďáku – běž!" zašeptal a postrčil mě ke dveřím. Zmizel oknem.
Odemkla jsem dveře a hrubě jsem se procpala kolem Charlieho, bojujíc s těžkou taškou, jak jsem běžela po schodech.
"Co se stalo?" křičel. Byl hned za mnou. "Myslel jsem, že ho máš ráda?"
V kuchyni mě chytil za loket. Ačkoliv byl stále udivený, jeho sevření bylo pevné.
Otočil mě, abych mu viděla do očí, a já jsem v jeho obličeji viděla, že nemá naprosto v úmyslu nechat mě odejít. Napadla mě jenom jedna úniková cesta, a ta znamenala ublížit mu tolik, že jsem se nenáviděla jenom za to, že nad tím uvažuju. Ale neměla jsem čas a musela jsem ho udržet v bezpečí.
Pohlédla jsem na svého otce, čerstvé slzy v očích nad tím, co jsem se chystala udělat.
"Já ho mám ráda – a to je ten problém Já už tohle nedokážu! Už tady nemůžu zapustit víc kořenů! Nechci skončit jako v pasti v tomhle hloupém, nudném městě jako máma! Neudělám tu samou pitomou chybu jako ona. Nenávidím to tu – nezůstanu tu už ani minutu!"
Jeho ruka spadla z mé paže, jako kdybych ho zabila elektrickým proudem. Otočila jsem se od jeho šokovaného, zraněného obličeje a namířila ke dveřím.
"Bells, teď nemůžeš odejít. Je tma," zašeptal za mnou.
Neotočila jsem se. "Vyspím se v autě, když budu unavená."
"Tak počkej ještě týden," prosil, stále otřesený. "Tou dobou se Renée vrátí."
Tohle mě úplně vykolejilo. "Cože?"
Charlie pokračoval horlivě, téměř blábolil úlevou, že váhám. "Volala mi, když jsi byla pryč. Na Floridě jim to tak nejde, a jestli se Phil neupíše do konce týdne, vrátí se zpátky do Arizony. Asistent trenéra v Sidewinders říkal, že by mohli mít místo pro dalšího hráče."
Zavrtěla jsem hlavou, snažila se posbírat své teď zmatené myšlenky. S každou sekundou, která uplynula, byl Charlie vystaven většímu nebezpečí.
"Mám klíče," zamumlala jsem a vzala za kliku. Byl příliš blízko, jednu ruku nataženou ke mně, obličej omráčený. Nemohla jsem ztrácet další čas hádkou s ním. Musím mu ublížit ještě víc.
"Jenom mě nech jít, Charlie," opakovala jsem matčina poslední slova, když před tolika lety vycházela těmi samými dveřmi. Pronesla jsem je tak hněvivě, jak jen jsem svedla, a rozrazila jsem dveře. "Nepovedlo se to, jasné? Já prostě vážně Forks nenávidím!"
Moje krutá slova odvedla svou práci – Charlie zůstal na prahu jako přimrazený, ohromený, zatímco já jsem utíkala do noci. Prázdný dvůr mi naháněl strašlivou hrůzu. Běžela jsem divoce k náklaďáčku a představovala si, že mám v patách temný stín. Hodila jsem tašku na korbu a škubnutím otevřela dveře. Klíček čekal v zapalování.
"Zavolám ti zítra!" zakřičela jsem a ze všeho na světě nejvíc jsem si přála, abych mu hned zítra mohla všechno vysvětlit, ale věděla jsem, že to nikdy nedokážu. Nastartovala jsem motor a s rachotem vyjela.
Edward mě vzal za ruku.
"Zastav," řekl, když dům i s Charliem zmizeli za námi.
"Můžu řídit," řekla jsem přes slzy, které se mi kutálely po tvářích.
Jeho dlouhé ruce mě nečekaně popadly kolem pasu, jeho noha odstrčila mou z plynového pedálu. Přetáhl si mě přes klín, sundal mi ruce z volantu a najednou byl na sedadle řidiče. Náklaďáček se neodchýlil ani o centimetr.
"Netrefíš k nám," vysvětlil.
Najednou se za námi zablýskla světla. Vystrašeně jsem se koukla zadním oknem ven.
"To je jen Alice," uklidňoval mě. Vzal mě zase za ruku.
Pořád jsem v duchu viděla Charlieho stát ve dveřích. "Stopař?"
"Slyšel konec tvého představení," pronesl Edward chmurně.
"Charlie?" optala jsem se v úděsu.
"Stopař následoval nás. Teď běží za námi."
Ztuhla jsem.
"Dokážeme mu ujet?"
"Ne." Ale při tom slově zrychlil. Motor náklaďáčku na protest zabrumlal.
Můj plán už se najednou nezdál být tak skvělý.
Zírala jsem dozadu na Alicina světla, když se náklaďák otřásl a za oknem vyskočil temný stín.
Můj výkřik, při kterém tuhla krev v žilách, trval zlomek vteřiny, než mi Edward rukou zacpal pusu.
"To je Emmett!"
Uvolnil mi pusu a ovinul mi paži kolem pasu.
"Je to v pořádku, Bello," slíbil. "Budeš v bezpečí."
Ujížděli jsme rychle tichým městem na severní dálnici.
"Nevšiml jsem si, že jsi tak znuděná životem na maloměstě," prohodil ledabyle a já jsem věděla, že se mě snaží rozptýlit. "Zdálo se, že sis tu zvykla celkem slušně – obzvlášť poslední dobou. Možná jsem si jenom lichotil, že ti zpestřuju život tady."
"Bylo to ode mě ošklivé," přiznala jsem, ignorujíc jeho pokus o obveselení, a dívala se dolů na kolena. "Stejnou věc mu totiž řekla máma, když ho opouštěla. Dalo by se říct, že to ode mě byla rána pod pás."
"Neboj. On ti odpustí." Pousmál se, ačkoliv pouze ústy, ne očima.
Zírala jsem na něj zoufale a on viděl neskrývanou paniku v mých očích.
"Bello, všechno bude v pořádku."
"Ale nebude to v pořádku, když nebudu s tebou," zašeptala jsem.
"Za pár dní se zase sejdeme," řekl a objal mě těsněji. "Nezapomínej, že to byl tvůj nápad."
"Byl to nejlepší nápad – samozřejmě, že byl můj."
Odpověděl neradostným úsměvem, který okamžitě zmizel.
"Proč se to stalo?" zeptala jsem se a hlas se mi zajíkl. "Proč já?"
Zíral temně na silnici před sebou. "Je to moje vina – byl jsem blázen, že jsem tě takhle ohrozil." Hněv v jeho hlasu byl namířený dovnitř.
"Tak jsem to nemyslela," opáčila jsem. "Byla jsem tam, no a co. Těm druhým dvěma to bylo jedno. Proč se ten James rozhodl, že mě zabije? Všude jsou tu lidi, tak proč zrovna já?"
Zaváhal, chvíli přemýšlel, než odpověděl.
"Dnes večer jsem se mu pořádně podíval do mysli," začal tichým hlasem. "Nejsem si jistý, jestli je něco, co bych mohl udělat, abych tomu zabránil, jakmile tě jednou spatřil. Je to částečně tvoje vina," jeho hlas byl ironický. "Kdybys nevoněla tak šíleně sladce, možná by se nevzrušoval. Ale když jsem tě bránil... no, tím se to o moc zhoršilo. Není zvyklý na to, že mu někdo klade odpor, bez ohledu na to, o jak nevýznamnou věc jde. Považuje se za lovce a nic jiného ho nezajímá. Jeho existence se točí jen kolem stopování a jediné, co žádá od života, je výzva. Najednou jsme mu představili krásnou výzvu – velký klan silných bojovníků se celý semkne, aby ochránil jeden zranitelný článek. Nevěřila bys, v jaké euforii teď je. Je to jeho oblíbená hra a my jsme mu teď do ní vnesli tolik vzrušení, že to ještě nikdy nezažil." Jeho tón byl plný znechucení.
Na chvíli se odmlčel.
"Ale kdybych se držel stranou, byl by tě zabil hned na místě," řekl s beznadějným zoufalstvím.
"Myslela jsem... že ostatním nevoním stejně... jako voním tobě," řekla jsem váhavě.
"Nevoníš. Ale to přesto neznamená, že pro ně pro všechny nejsi pokušením. Kdybys byla přitažlivá pro stopaře – nebo kohokoli z nich – stejným způsobem, jako jsi přitažlivá pro mě, znamenalo by to boj přímo tam."
Otřásla jsem se.
"Myslím, že teď nemám na vybranou, musím ho zabít," zamumlal. "Carlisleovi se to nebude líbit."
Slyšela jsem, jak pneumatiky přejíždějí most, ačkoliv jsem v té tmě neviděla řeku. Věděla jsem, že se blížíme. Musela jsem se ho zeptat hned.
"Jak můžeš zabít upíra?"
Pohlédl na mě s nečitelnýma očima a jeho hlas byl najednou ochraptělý. "Jediný způsob, jak si být jistý, je roztrhat ho na kusy a ty kusy pak spálit."
"A ti druzí dva budou bojovat s ním?"
"Ta žena ano. Nejsem si jistý ohledně Laurenta. Nemají moc silné pouto – on je s nimi jen proto, že je to pro něj výhodné. Na louce se za Jamese styděl..."
"Ale James a ta žena – oni se pokusí zabít tebe?" zeptala jsem se a v krku jsem měla sucho.
"Bello, neopovažuj se marnit čas tím, že si o mě budeš dělat starosti. Tvojí jedinou starostí je, jak se udržet v bezpečí a – prosím, moc tě prosím – snaž se nejednat bezhlavě."
"Pořád nás sleduje?"
"Ano. Na dům ovšem nezaůtočí. Ne dnes v noci."
Odbočil na neviditelnou příjezdovou cestu, Alice následovala za ním.
Dojeli jsme přímo k domu. Uvnitř svítila světla, les obklopující dům byl stejně neproniknutelně černý. Emmett mi otevřel dveře, ještě než náklaďáček zastavil; vytáhl mě ze sedadla, přimáčkl mě jako fotbalový míč na svou širokou hruď a proběhl se mnou dveřmi.
Vpadli jsme do velkého bílého pokoje, Edward a Alice po našem boku. Byli tam všichni, už stáli při zvuku našeho příjezdu; Laurent stál uprostřed. Slyšela jsem hluboko v Emmettově hrdle burácet tiché bručení, jak mě postavil vedle Edwarda.
"Stopuje nás," oznámil Edward a pohlédl uhrančivě na Laurenta.
Laurentův obličej byl nešťastný. "Toho jsem se bál."
Alice přitančila vedle Jaspera a něco mu zašeptala do ucha; rty se jí přitom rychle chvěly. Společně vyběhli po schodech. Rosalie se na ně dívala a pak se rychle postavila vedle Emmetta. Její krásné oči prudce žhnuly a – když mimoděk bleskly do mého obličeje – byly rozzuřené.
"Co udělá?" zeptal se Carlisle Laurenta mrazivým tónem.
"Je mi líto," odpověděl Laurent. "Bál jsem se, když ji tamhle váš chlapec bránil, že ho to vyprovokuje."
"Dokážete ho zastavit?"
Laurent zavrtěl hlavou. "Nic Jamese nezastaví, jakmile jednou vyrazil."
"My ho zastavíme," slíbil Emmett. Nebylo pochyb, jak to myslel.
"Nedokážete ho srazit. Za svých tři sta let jsem ještě neviděl nikoho podobného. Je absolutně smrtonosný. Proto jsem se přidal k jeho smečce."
Jeho smečce, pomyslela jsem si, samozřejmě. Předváděné vůdcovství na mýtině bylo právě jenom předváděné.
Laurent vrtěl hlavou. Pohlédl na mě, zmatený, a zpátky na Carlislea. "Jste si jistý, že to stojí za to?"
Edwardův rozzuřený řev naplnil místnost; Laurent se přikrčil.
Carlisle se podíval vážně na Laurenta. "Obávám se, že si musíte vybrat."
Laurent pochopil. Na chvíli rozvažoval. Jeho oči se dívaly do všech obličejů a nakonec přejely po světlé místnosti.
"Jsem zmatený životem, který jste si tu vytvořili. Ale do tohohle se nebudu plést. Nechovám k nikomu z vás žádné nepřátelství, ale proti Jamesovi nepůjdu. Myslím, že se vydám na sever – k tomu klanu v Denali." Zaváhal. "Nepodceňujte Jamese. Má brilantní myšlení a jeho smysly nemají sobě rovné. V lidském světě se stejně jako vy pohybuje jako ryba ve vodě a nepůjde na vás bez rozmyslu... Je mi líto, co se tady rozpoutalo. Opravdu líto." Sklonil hlavu, ale viděla jsem, jak po mně vrhl další zmatený pohled.
"Jděte v pokoji," byla Carlisleova formální odpověď.
Laurent se kolem sebe znovu dlouze rozhlédl a pak spěchal ven ze dveří.
Ticho netrvalo ani vteřinu.
"Jak blízko?" Carlisle pohlédl na Edwarda.
Esme už byla v pohybu; její ruka se dotkla nenápadné klávesnice na zdi a přes skleněnou stěnu se s vrzáním přetáhly těžké kovové rolety. Civěla jsem.
"Asi tři míle za řekou, krouží kolem, aby se sešel s tou ženou."
"Jaký je plán?"
"Svedeme ho ze stopy a pak ji Jasper s Alicí rychle odvezou na jih."
"A pak?"
Edwardův tón byl smrtelný. "Jakmile bude Bella z dosahu, ulovíme ho."
"Obávám se, že jinou možnost nemáme," souhlasil Carlisle, jeho obličej byl ponurý.
Edward se otočil na Rosalii.
"Běž s ní nahoru a vyměňte si oblečení," poručil. Zírala na něj s nepříčetným, nevěřícím výrazem.
"Proč zrovna já?" zasyčela. "Co ona pro mě znamená? Jenom hrozbu – nebezpečí, do kterého ses rozhodl, že nás všechny zatáhneš?"
Couvla jsem z jedu v jejím hlase.
"Rose..." zašeptal Emmett a položil jí ruku na rameno. Setřásla ji.
Ale já jsem se dívala pozorně na Edwarda, znala jsem jeho náturu, bála se jeho reakce.
Překvapil mě. Podíval se pryč od Rosalie, jako kdyby nic neřekla, jako kdyby neexistovala.
"Esme?" zeptal se klidně.
"Samozřejmě," zašeptala Esme.
Ve zlomku vteřiny stála vedle mě, popadla mě do náruče a vyběhla po schodech, než jsem mohla šokovaně zalapat po dechu.
"Co to děláme?" zeptala jsem se sípavě, když mě postavila v tmavém pokoji někde v prvním patře.
"Snažíme se zmást pachovou stopu. Nebude to fungovat dlouho, ale mohlo by ti to pomoct dostat se odsud." Slyšela jsem, jak její šaty padají na podlahu.
"Myslím, že mi to nebude..." zaváhala jsem, ale její ruce mi najednou přetahovaly tričko přes hlavu. Rychle jsem se sama svlékla z džínů. Podala mi něco, připadalo mi to jako košile. Snažila jsem se strčit paže do správných otvorů. Jakmile jsem byla hotová, podala mi svoje kalhoty. Škubavě jsem si je navlékla, ale nemohla jsem prostrčit dole nohy; byly moc dlouhé. Obratně ohrnula několikrát lemy, abych se mohla postavit. Mezitím už se nějak nasoukala do mých věcí. Táhla mě zpátky ke schodům, kde stála Alice, v jedné ruce malou koženou tašku. Každá mě popadla za loket a napůl mě nesly, jak letěly dolů po schodech.
Zdálo se, že dole už bylo v naší nepřítomnosti všechno nachystáno. Edward a Emmett byli připraveni k odchodu, Emmett nesl přes rameno na pohled těžký batoh. Carlisle podával něco malého Esme. Otočil se a tu samou věc podal Alici – byl to malý stříbrný mobilní telefon.
"Esme a Rosalie pojedou v tvém náklaďáku, Bello," řekl mi, jak je rozdával. Přikývla jsem, pohlédla opatrně na Rosalii. Měřila si Carlislea naštvaným pohledem.
"Alice, Jaspere – vezměte si mercedes. Na jihu budete potřebovat tmavý odstín."
Také přikývli.
"My si bereme džíp." Byla jsem překvapená, když jsem viděla, že Carlisle má v úmyslu jít s Edwardem. Najednou jsem si uvědomila, s bodnutím strachu, že uspořádali loveckou výpravu.
"Alice," zeptal se Carlisle, "spolknou návnadu?"
Všichni se dívali na Alici, jak zavřela oči a byla neuvěřitelně strnulá.
Nakonec oči otevřela. "On bude stopovat vás. Žena půjde po stopě náklaďáčku. Potom bychom měli být schopni odjet." Její hlas byl jistý.
"Tak jdeme," vydal se Carlisle ke kuchyni.
Ale Edward stál okamžitě vedle mě. Chytil mě do svého železného objetí a přitiskl mě k sobě. Zdálo se, jako by si nevšímal toho, že se jeho rodina dívá, když přitáhl můj obličej k svému a zvedl mě z podlahy. Na kratičkou vteřinu mě políbil tvrdými ledovými rty. Pak to bylo pryč. Postavil mě, můj obličej stále v dlaních, a vpíjel se do mě pohledem svých zářivých očí.
Jeho oči byly bez výrazu, podivně mrtvé, jak se otočil.
A pak byli pryč.
My jsme tam stáli, ostatní se dívali stranou, když mi tiše tekly slzy po obličeji.
Okamžik ticha se protahoval a pak Esme zavibroval v ruce telefon. Bleskurychle ho zvedla k uchu.
"Teď," řekla. Rosalie se vykradla předními dveřmi bez dalšího pohledu směrem ke mně, ale Esme mě pohladila po tváři, jak šla kolem.
"Dávej na sebe pozor." Její zašeptání zůstalo viset ve vzduchu, jak vyklouzly ze dveří. Uslyšela jsem, jak můj náklaďáček burácivě nastartoval, a pak vše zase utichlo.
Jasper a Alice čekali. Alicin telefon se zdál být u jejího ucha dřív, než zabzučel.
"Edward říká, že žena je Esme na stopě. Dojdu pro auto." Zmizela ve stínech stejným způsobem jako Edward.
Podívali jsme se s Jasperem na sebe. Stál ode mě na celou délku haly... byl opatrný.
"Nemáš pravdu, víš," řekl tiše.
"Cože?" zajíkla jsem se.
"Dokážu poznat, co teď cítíš – a ty za to stojíš."
"Nestojím," zamumlala jsem. "Jestli se jim něco stane, nebude to k ničemu."
"Nemáš pravdu," opakoval a laskavě se na mě usmál.
Nic jsem neslyšela, ale pak Alice vstoupila předními dveřmi a přišla ke mně s pažemi nataženými.
"Můžu?" zeptala se.
"Jsi první, kdo se mě ptá na dovolení," usmála jsem se ironicky. Zvedla mě do svých štíhlých paží stejně snadno jako Emmett, aby mě ochránila jako štít, a všichni tři jsme vyrazili ze dveří, světla za námi zůstala rozsvícená.
† 03. 12. 2011 | kód autora:
B8t
12. BALANCOVANÍ
"Billy!" zavolal Charlie, jakmile vystoupil z auta.
Otočila jsem se k domu a pokynula Jacobovi, zatímco jsem se skláněla pod verandu. Slyšela jsem Charlieho, jak je za mnou hlasitě zdraví.
"Budu dělat, že jsem tě za tím volantem neviděl, Jacobe," pokáral ho nesouhlasně.
"My v rezervaci dostáváme řidičák brzo," odpověděl Jacob, zatímco já jsem odemykala dveře a rozsvěcovala světlo na verandě.
"To určitě," smál se Charlie.
"Musím se nějak přemisťovat." Snadno jsem rozeznala Billyho zvučný hlas, navzdory těm rokům. Jeho zvuk ve mně najednou vzbudil pocit, že jsem mladší, ještě dítě.
Šla jsem dovnitř, nechala za sebou dveře otevřené a rozsvítila jsem, než jsem si pověsila bundu. Pak jsem stála ve dveřích a dívala se úzkostlivě, jak Charlie a Jacob pomáhají Billymu z auta na invalidní vozík.
Ustoupila jsem z cesty, jak ti tři spěchali dovnitř a setřásali déšť.
"To je překvapení," říkal Charlie.
"Už je pozdě," odpověděl Billy. "Doufám, že nejedeme nevhod." Jeho tmavé oči zase šlehly ke mně, jejich výraz byl nečitelný.
"Ne, je to skvělé. Doufám, že můžete zůstat na zápas."
Jacob se zakřenil. "Myslím, že takový je plán – nám se televize minulý týden rozbila."
Billy se zašklebil na syna. "A Jacob se samozřejmě nemohl dočkat, až zase uvidí Bellu," dodal. Jacob se zamračil a sklopil hlavu, zatímco já jsem potlačovala osten výčitky. Možná jsem byla na pláži až moc přesvědčivá.
"Máte hlad?" zeptala jsem se a otočila se ke kuchyni. Nemohla jsem se dočkat, až budu moct uniknout Billyho pátravému pohledu.
"Nejedli jsme, než jsme jeli," odpověděl Jacob.
"A co ty, Charlie?" zavolala jsem přes rameno, jak jsem mizela za rohem.
"Jasně," odpověděl, jeho hlas se přesouval směrem k obývacímu pokoji a televizi. Slyšela jsem Billyho vozík, jak ho následuje.
Sendviče s grilovaným sýrem byly na pánvi a já jsem krájela na plátky rajče, když jsem ucítila někoho za sebou.
"Tak jak jde život?" zeptal se Jacob.
"Celkem dobře." Usmála jsem se. Jeho nadšení bylo těžké odolat. "A co ty? Dodělal jsi to auto?"
"Ne," zamračil se. "Pořád mi chybí součástky. Tohle jsme si půjčili." Ukázal palcem směrem k přednímu dvoru.
"Promiň. Neviděla jsem žádný... cože jsi to vlastně sháněl?"
"Hlavní válec." Usmál se. "Je něco v nepořádku s náklaďákem?" zeptal se najednou.
"Ne."
"Aha. Jenom se ptám, protože jsi v něm nepřijela."
S pohledem upřeným na pánev jsem nadzvedla okraj sendviče, abych zkontrolovala spodní stranu. "Svezl mě kamarád."
"Pěkné svezení." Jacobův hlas byl obdivný. "Ale řidiče jsem nepoznal. Myslel jsem, že tu znám většinu lidí."
Nedbale jsem přikývla a držela oči sklopené, zatímco jsem obracela sendviče.
"Zdá se, že ho můj táta odněkud zná."
"Jacobe, mohl bys mi podat pár talířů? Jsou ve skříňce nad dřezem."
"Jasně."
V tichosti vyndal talíře. Doufala jsem, že už to nechá být.
"Tak kdo to byl?" zeptal se a položil přede mne na pult dva talíře.
Povzdechla jsem si poraženě. "Edward Cullen."
K mému překvapení se zasmál. Podívala jsem se na něj. Vypadal trochu rozpačitě.
"Hádám, že tím se to tedy vysvětluje," řekl. "Říkal jsem si, proč se táta chová tak divně."
"To je pravda." Předstírala jsem nevinný výraz. "Nemá Cullenovy rád."
"Pověrčivý starý chlap," zamumlal Jacob šeptem.
"Myslíš, že něco řekne Charliemu?" vyhrkla jsem zmateně.
Jacob na mě na chvíli koukal a já jsem nedokázala přečíst výraz v jeho temných očích. "Pochybuju," odpověděl nakonec. "Myslím, že ho Charlie minule pořádně setřel. Od té doby spolu moc nemluvili – dnes večer je to takové usmíření, myslím. Neřekl bych, že o tom zase začne."
"Aha," prohodila jsem a snažila se o lhostejný tón.
Když jsem odnesla Charliemu jídlo, zůstala jsem s nimi v předním pokoji a předstírala, že sleduju zápas, zatímco Jacob mi pořád něco vykládal. Ve skutečnosti jsem poslouchala rozhovor obou mužů. Pátrala jsem po nějaké známce toho, že mě Billy chce prásknout, a snažila se přijít na to, jak bych ho zastavila, kdyby s tím opravdu začal.
* * *
Byl to dlouhý večer. Měla jsem spoustu úkolů, které zůstaly nedodělané, ale bála jsem se nechat Billyho s Charliem o samotě. Nakonec zápas skončil.
"Přijedeš zase brzy s kamarády na pláž?" zeptal se Jacob, zatímco strkal svého otce přes práh.
"Nevím jistě," pokrčila jsem rameny.
"To byla zábava, Charlie," řekl Billy.
"Tak zase přijeď na příští zápas," nabídl mu Charlie.
"Jasně, jasně," řekl Billy. "Přijedeme. Dobrou noc." Jeho oči se posunuly ke mně a jeho úsměv zmizel. "Dávej na sebe pozor, Bello," dodal vážně.
"Díky," zamumlala jsem a dívala se stranou.
Namířila jsem si ke schodům, zatímco Charlie mával ze dveří.
"Počkej, Bello," řekl.
Nakrčila jsem se. Prozradil Billy něco, než jsem za nimi přišla do obývacího pokoje?
Ale Charlie byl uvolněný, stále se usmíval z nečekané návštěvy.
"Neměl jsem šanci si s tebou dneska večer promluvit. Jak ses měla?"
"Dobře," zaváhala jsem s jednou nohou na prvním schodě a hledala podrobnosti, které mu můžu bez obav povědět. "Moje badmintonové družstvo vyhrálo všechny čtyři zápasy."
"Páni, nevěděl jsem, že umíš hrát badminton."
"No, já vlastně neumím, ale můj spoluhráč je vážně dobrý," přiznala jsem.
"Kdo je to?" zeptal se s náhlým zájmem.
"Ehm... Mike Newton," odpověděla jsem neochotně.
"No jo – říkala jsi, že jste s tím Newtonovic klukem kamarádi." Ožil. "Milá rodina." Na chviličku se zamyslel. "Proč jsi ho nepozvala na ten sobotní ples?"
"Tati!" zasténala jsem. "On tak nějak chodí s mou kamarádkou Jessikou. Navíc víš, že neumím tancovat."
"No jo," zamumlal. Pak se na mě omluvně usmál. "Takže je asi dobře, že budeš v sobotu pryč... měl jsem v plánu jít rybařit s klukama ze stanice. Počasí má být opravdu teplé. Ale jestli bys chtěla svůj výlet odložit, dokud s tebou nebude moct někdo jet, zůstanu doma. Vím, že tě tady moc nechávám samotnou."
"Tati, vedeš si skvěle," usmála jsem se a doufala, že moje úleva není vidět. "Nikdy mi nevadilo být sama – jsem ti až moc podobná." Zamrkala jsem na něj a on se usmál tím svým úsměvem s vějířky vrásek kolem očí.
* * *
Tu noc jsem spala lépe, příliš unavená, aby se mi zase zdály sny. Když jsem se probudila do perlově šedého rána, byla jsem v dokonale blažené náladě. Napjatý večer s Billym a Jacobem mi teď připadal docela neškodný; rozhodla jsem se, že ho prostě pustím z hlavy. Přistihla jsem se, jak si pískám, zatímco jsem si stahovala přední část vlasů do sponky, a později zase, když jsem seskakovala ze schodů. Charlie si toho všiml.
"Máš dneska ráno veselou," komentoval nad snídaní.
Pokrčila jsem rameny. "Je pátek."
Spěchala jsem, abych byla připravená odejít vteřinku po Charliem. Tašku jsem měla nachystanou, boty obuté, zuby vyčištěné, ale ačkoliv jsem spěchala ke dveřím hned, jakmile jsem si byla jistá, že bude Charlie z dohledu, Edward byl rychlejší. Čekal ve svém nablýskaném autě, okénka stažená, motor vypnutý.
Tentokrát jsem neváhala a rychle nastoupila na místo spolujezdce, abych co nejdřív viděla jeho obličej. Usmál se na mě svým pokřiveným úsměvem, který mi zastavil dech i srdce. Nedokázala jsem si představit, že by anděl mohl být půvabnější. Nebylo na něm nic, co by se dalo zlepšit.
"Jak ses vyspala?" zeptal se. Přemítala jsem, jestli má ponětí, jaký má sexy hlas.
"Dobře. Jak ses měl v noci ty?"
"Příjemně." Jeho úsměv byl pobavený; připadala jsem si, jako bych nepostřehla nějaký vnitřní vtip.
"Můžu se zeptat, co jsi dělal?" zeptala jsem se.
"Ne," zakřenil se. "Dnešek je ještě můj."
Chtěl dneska vědět o lidech: víc o Renée, o jejích zájmech, o tom, co jsme dělaly společně ve volném čase. A pak o jediné babičce, kterou jsem poznala, o mých nemnoha přátelích ze školy – uvedl mě do rozpaků, když se ptal na kluky, s kterými jsem chodila. Ulevilo se mi, že jsem nikdy s nikým nechodila, takže konverzace na tohle téma nebude trvat dlouho. Zdál se z mého nedostatku romantických historek stejně překvapený jako Jessica s Angelou.
"Takže tys nikdy nepoznala nikoho, koho bys chtěla?" zeptal se vážným tónem, který mě vedl k úvahám, na co asi myslí on.
Byla jsem zdráhavě upřímná. "Ne ve Phoenixu."
Jeho rty se stiskly k sobě do tvrdé přímky.
Seděli jsme zrovna v jídelně. Den kolem mě ubíhal v rozmazané šmouze, už jsem si na to začínala zvykat. Využila jsem jeho krátkou odmlku, abych si ukousla dalamánku.
"Měl jsem tě dneska nechat jet autem," prohlásil zničehonic, zatímco jsem žvýkala.
"Proč?" zeptala jsem se.
"Po obědě odjedu s Alicí."
"Aha." Zamrkala jsem, překvapená a zklamaná. "To nevadí, pěšky to není daleko."
Netrpělivě se na mě zamračil. "Nenechám tě jít domů pěšky. Dojedeme pro tvůj náklaďáček a necháme ti ho tady."
"Nemám s sebou klíčky," povzdechla jsem si. "A procházka mi vážně nevadí." Vadilo mi to, že přijdu o svůj čas s ním.
Zavrtěl hlavou. "Tvůj náklaďáček tu bude stát a klíčky budou v zapalování – pokud se nebojíš, že by je někdo mohl ukrást." Při té představě se zasmál.
"V pořádku," souhlasila jsem a našpulila rty. Byla jsem si naprosto jistá, že mám klíčky v džínách, které jsem měla na sobě ve středu a které leží pod hromadou oblečení v prádelně. I kdyby se k nám domů vlámal, nebo co to měl v úmyslu, nikdy je nenajde. Zdálo se, že v mém souhlasu cítí výzvu. Sebejistě se usmál.
"A kam vlastně jedeš?" zeptala jsem se tak bezstarostně, jak jen jsem dokázala.
"Na lov," odpověděl ponuře. ,,Jestli s tebou mám být zítra sám, učiním všechna předběžná opatření, která můžu." Jeho obličej se zachmuřil... a najednou byl prosebný. "Můžeš to pořád ještě zrušit, víš."
Podívala jsem se dolů, protože jsem se obávala přesvědčivé síly jeho očí. Nechtěla jsem se nechat přesvědčit, abych se ho bála, bez ohledu na to, jak skutečné to nebezpečí může být. Na tom nezáleží, opakovala jsem si v duchu.
"Ne," zašeptala jsem a podívala se mu zpátky do obličeje. "Nemůžu."
"Možná máš pravdu," zamumlal bezvýrazně. Barva jeho očí jako by potemněla.
Změnila jsem téma. "Kdy tě zítra uvidím?" zeptala jsem se, sklíčená představou, že mě teď opustí.
"To záleží na tom... je sobota, nechceš si pospat?" nabídl.
"Ne," odpověděla jsem až moc rychle. Potlačil úsměv.
"Tak tedy jako obvykle," rozhodl. "Bude tam Charlie?"
"Ne, zítra jede na ryby." Zářila jsem při vzpomínce, jak se věci výhodně poskládaly do sebe.
Jeho hlas se zostřil. "A když nepřijdeš domů, co si bude myslet?"
"Nemám ponětí," odpověděla jsem v klidu. "Ví, že jsem měla v plánu prát. Možná si bude myslet, že jsem spadla do pračky."
Zamračil se na mě a já jsem se zamračila na něj. Jeho hněv byl ovšem mnohem působivější než můj.
"Co budete dnes večer lovit?" zeptala jsem se, když jsem si byla jistá, že jsem soutěž v nasupenosti prohrála.
"Cokoliv, co v oboře najdeme. Nepojedeme daleko." Zdál se být zmatený mou bezstarostnou poznámkou o jeho tajemství.
"Proč jedeš s Alicí?" divila jsem se.
"Alice mě nejvíc... podporuje." Zamračil se při těch slovech.
"A ostatní?" zeptala jsem se nesměle. "Co oni?"
Jeho obočí se na chviličku svraštilo. "Většinou nevěří."
Rychle jsem koukla za sebe na jeho rodinu. Seděli a dívali se do prázdna různými směry, přesně jako když jsem je viděla tehdy poprvé. Jenomže teď byli čtyři; jejich krásný bratr s bronzovými vlasy seděl proti mně, své zlaté oči ustarané.
"Nelíbím se jim," uhodla jsem.
"V tom to není," nesouhlasil, ale jeho oči byly příliš nevinné. "Nechápou, proč tě nemůžu nechat na pokoji."
Udělala jsem obličej. "Ani já to nechápu, když už jsme u toho."
Edward zavrtěl pomalu hlavou, zvedl oči ke stropu a pak se mi zase podíval do očí. "Říkal jsem ti – ty se vůbec nevidíš taková, jaká jsi. Nikdy v životě jsem nikoho podobného nepotkal. Fascinuješ mě."
Pohlédla jsem na něj, teď jistě žertuje.
Usmál se, když dešifroval můj výraz. "Když má někdo takové výhody, jako mám já," zamumlal a diskrétně se dotkl svého čela, "dokáže chápat lidskou povahu daleko lépe. Lidé jsou předvídatelní. Ale ty... nikdy neuděláš, co očekávám. Ty mě vždycky překvapíš."
Podívala jsem se stranou, oči se mi zatoulaly zpátky k jeho rodině, byla jsem na rozpacích a nespokojená. Kvůli jeho slovům jsem si připadala jako objekt vědeckého experimentu. Chtěla jsem se smát sama sobě, že jsem čekala něco jiného.
"Tohle se dá vysvětlit celkem snadno," pokračoval. Cítila jsem na obličeji jeho oči, ale ještě jsem se na něj nedokázala podívat, bála jsem se, že by na mně poznal můj smutek. "Ale je toho víc... a není snadné to vyjádřit slovy –"
Zatímco mluvil, pořád jsem se dívala na Cullenovy. Najednou se Rosalie, jeho úchvatná blonďatá sestra, otočila a podívala se na mě. Ne, nepodívala – zírala na mě tmavýma, studenýma očima. Chtěla jsem se podívat jinam, ale její pohled mě držel, dokud se Edward neodmlčel v půli věty a šeptem udělal takový hněvivý zvuk. Bylo to skoro jako zasyčení.
Rosalie otočila hlavu a mně se ulevilo, že jsem volná. Podívala jsem se zpátky na Edwarda – a poznala jsem, že vidí zmatek a strach, které mi rozšířily oči.
Jeho obličej byl napjatý, když to vysvětloval. "Je mi to líto. Ona má jenom starost. Víš... nebylo by nebezpečné jen pro mě, kdyby poté, co jsem s tebou veřejně strávil tolik času..." podíval se dolů.
"Kdyby co?"
"Kdyby to skončilo... špatně." Sklonil hlavu a položil si ji do dlaní, jako to udělal ten večer v Port Angeles. Jeho úzkost byla jasná; toužila jsem ho utěšit, ale nevěděla jsem jak. Bezděky jsem k němu natáhla ruku; pak jsem ji ovšem zase rychle položila na stůl, protože jsem se bála, že můj dotyk by mohl všechno jenom zhoršit. Pomalu mi docházelo, že by mě jeho slova měla děsit. Čekala jsem, jestli ten strach přijde, ale jediné, co jsem asi dokázala cítit, byla bolest z jeho bolesti.
A zklamání – zklamání, že Rosalie přerušila to, co se chystal říct. Nevěděla jsem, jak na to znovu přivést řeč. Stále si držel hlavu v dlaních.
Snažila jsem se mluvit normálním hlasem. "A ty teď musíš odjet?"
"Ano." Zvedl obličej; na chvíli byl vážný a pak se jeho nálada změnila a on se usmál. "Je to tak pravděpodobně nejlepší. Pořád nám na biologii zbývá protrpět patnáct minut toho děsného filmu – myslím, že už bych to nesnesl."
Trhla jsem sebou. Alice – krátké inkoustově modré vlasy ve svatozáři špičatých rozcuchů kolem jemného vílího obličeje – mu najednou stála za ramenem. Její křehká postava byla pružná jako proutek, půvabná i v naprostém klidu.
Pozdravil ji, aniž by se na mě přestal dívat. "Alice."
"Edwarde," odpověděla, její vysoký sopránový hlas byl téměř tak přitažlivý jako ten jeho.
"Alice, Bella – Bella, Alice," představil nás a pohyboval zlehka rukou, na tváři pokřivený úsměv.
"Ahoj, Bello." Její zářivé obsidiánové oči byly nečitelné, ale úsměv byl přátelský. "Je hezké tě konečně poznat."
Edward po ní šlehl temným pohledem.
"Ahoj, Alice," zamumlala jsem plaše.
"Jsi připravený?" zeptala se ho.
Jeho hlas byl odměřený. "Skoro. Sejdeme se v autě."
Odešla bez dalšího slova; její chůze byla tak plynulá, tak vlnivá, že jsem pocítila ostrý osten závisti.
"Měla bych říct ‚užij si to‘, nebo to tak neprožíváš?" zeptala jsem se a otočila se zpátky k němu.
"Ne, ‚užij si to‘ funguje stejně dobře jako cokoliv jiného." Usmál se.
"No, tak si to tedy užij." Snažila jsem se, aby to znělo srdečně. Samozřejmě jsem ho neošálila.
"Budu se snažit," stále se usmíval. "A ty se snaž být v bezpečí, prosím tě."
"V bezpečí ve Forks – to je tedy výzva."
"Pro tebe to je výzva." Jeho čelist ztvrdla. "Slib mi to."
"Slibuju, že se budu snažit být v bezpečí," recitovala jsem. "Dnes večer budu prát – to by mělo být plné nebezpečí."
"Nespadni do pračky," posmíval se.
"Vynasnažím se."
Pak vstal a já jsem se taky zvedla.
"Uvidíme se zítra," povzdechla jsem si.
"Připadá ti to jako dlouhá doba, viď?" přemítal.
Pochmurně jsem přikývla.
"Ráno tam budu," slíbil a usmál se svým pokřiveným úsměvem. Natáhl se přes stůl, aby se dotkl mého obličeje, znovu mi zlehka přejel rukou po tváři. Pak se otočil a odcházel. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel.
Měla jsem silné pokušení ulít se na zbytek dne, alespoň z tělocviku, ale varovný instinkt mě zastavil. Věděla jsem, že kdybych teď zmizela, Mike a ostatní budou předpokládat, že jsem s Edwardem. A Edward si dělal starosti ohledně času, který spolu strávíme veřejně... kdyby to špatně dopadlo. Odmítla jsem se tou myšlenkou dál zabývat a místo toho jsem se soustředila na to, abych kvůli němu udělala nějaká bezpečnostní opatření.
Intuitivně jsem věděla – a cítila, že i on to ví – že zítřek bude zlomový. Náš vztah nemůže jako dosud nadále balancovat na ostří nože. Spadneme na jednu nebo na druhou stranu, bude záležet naprosto na jeho rozhodnutí nebo jeho instinktech. Moje rozhodnutí už bylo dané, padlo ještě dřív, než jsem mohla udělat vědomou volbu, a nezbývá mi, než se jím řídit. Protože nebylo nic děsivějšího, nic nesnesitelnějšího než pomyšlení, že se od něj odvrátím. To bylo nemožné.
Svědomitě jsem šla na hodinu. Nedokázala bych upřímně říct, co se dělo při biologii, moje mysl byla příliš zaměstnaná myšlenkami na zítřek. V tělocvičně se mnou Mike zase mluvil; přál mi, abych si to v Seattlu užila. Opatrně jsem mu vysvětlovala, že jsem svůj výlet zrušila, protože můj náklaďáček mi dělá starosti.
"Půjdeš na ples s Cullenem?" chtěl vědět a najednou byl vážný.
"Ne, já na ples vůbec nepůjdu."
"Co budeš tedy dělat?" zeptal se s velkým zájmem.
Měla jsem sto chutí mu říct, že mu do toho nic není. Místo toho jsem s lehkým srdcem zalhala.
"Napřed prát a pak se budu učit na test z trigonometrie, jinak ho neudělám."
"Bude ti Cullen pomáhat s učením?"
"Edward," zdůraznila jsem, "mi s učením pomáhat nebude. Odjel někam na víkend." Lži přicházejí přirozeněji než obvykle, všimla jsem si překvapeně.
"Aha," ožil. "Víš, stejně bys mohla jít na ples s naší partou – to by bylo prima. Všichni bychom si s tebou zatancovali," sliboval.
V duchu jsem si představila Jessičin obličej, a můj tón byl ostřejší, než bylo nutné.
"Já na ples nejdu, Miku, je to jasné?"
"Fajn," zase pohasl. "Jen jsem to nabízel."
Když školní den konečně skončil, šla jsem bez nálady na parkoviště. Nijak zvlášť se mi nechtělo jít domů pěšky, ale nechápala jsem, jak by dokázal sehnat moje auto. Pak jsem ovšem zase začala věřit, že pro něj není nic nemožné. Ten druhý instinkt se ukázal jako správný – náklaďáček byl na stejném místě, kde Edward dnes ráno zaparkoval svoje Volvo. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, jak jsem otvírala nezamčené dveře a viděla klíček v zapalování.
Na mém sedadle byl složený kousek bílého papíru. Vzala jsem ho a zabouchla dveře, než jsem ho otevřela. Byla tam dvě slova napsaná jeho elegantním rukopisem. Opatruj se.
Hřmotný zvuk startujícího náklaďáčku mě vyděsil. Musela jsem se sama sobě zasmát.
Když jsem dojela domů, klika u dveří byla zamčená, zástrčka odemčená, tak jak jsem to nechala dnes ráno. Uvnitř jsem šla přímo do prádelny. Taky vypadala přesně tak, jak jsem ji opustila. Prohrabala jsem koš s prádlem, a když jsem našla svoje džíny, zkontrolovala jsem kapsy. Prázdné. Možná jsem svůj klíček přece jen pověsila na místo, pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou.
Řídila jsem se stejným nutkáním, které mě donutilo lhát Mikovi, a zavolala jsem Jessice pod záminkou, že jí chci popřát hodně štěstí na plese. Když mi přála to samé zítra s Edwardem, řekla jsem jí, že z toho sešlo. Zdálo se, že je z toho zklamanější, než by jako nestranný pozorovatel měla být. Potom jsem se rychle rozloučila.
Charlie byl u večeře duchem nepřítomen, říkala jsem si, že mu asi dělá starosti něco v práci, nebo to možná bylo kvůli basketbalovému zápasu, nebo mu jenom chutnaly ty lasagne – u Charlieho bylo těžko říct.
"Víš, tati..." začala jsem a vytrhla ho z jeho snění.
"Co je, Bello?"
"Myslím, že máš pravdu s tím Seattlem. Myslím, že počkám, až se mnou bude moct jet Jessica nebo někdo jiný."
"Aha," řekl překvapeně. "No, tak dobře. Takže chceš, abych zůstal doma?"
"Ne, tati, nemusíš měnit svoje plány. Mám na práci milion věcí... domácí úkoly, praní... musím jít do knihovny a na nákup. Budu mít co dělat celý den... ty jeď a užij si to."
"Víš to jistě?"
"Naprosto, tati. Navíc v mrazáku začíná nebezpečně ubývat ryb – zbývá nám zásoba tak na dva, nanejvýš na tři roky."
"S tebou je vážně snadné žít, Bello." Usmál se.
"O tobě se dá říct to samé," odpověděla jsem a taky jsem se zasmála. Ten smích mi nešel tak docela od srdce, ale zdálo se, že si toho nevšiml. Cítila jsem se tolik provinile, že ho podvádím, že jsem málem poslechla Edwardovu radu a pověděla mu, kam se chystám. Málem.
Po večeři jsem poskládala oblečení a nastrkala do sušičky další várku. Bohužel to byla taková práce, která zaměstná jen ruce. Moje mysl měla rozhodně příliš volného času a vymykala se kontrole. Zmítala jsem se mezi očekáváním tak napjatým, že to až hraničilo s bolestí, a zákeřným strachem, který nahlodával moje odhodlání. Musela jsem si stále připomínat, že jsem si vybrala a že už od toho neustoupím. Vytahovala jsem z kapsy jeho vzkaz mnohem častěji, než bylo nutné, abych absorbovala ta dvě slovíčka, která napsal. Chce, abych byla v bezpečí, opakovala jsem si znovu a znovu. Já se prostě budu držet víry, že tato jeho touha nakonec převládne nad všemi ostatními. Konec konců, co jiného mám na výběr – odříznout ho od svého života? Nesnesitelné. Navíc od té doby, co jsem přijela do Forks, se skutečně zdá, že se můj život točí jen kolem něho.
Ale tenký hlásek vzadu v mysli se znepokojoval, přemítal, jestli by to moc bolelo... kdyby to špatně dopadlo.
Ulevilo se mi, když bylo dost pozdě, aby bylo přijatelné jít si lehnout. Věděla jsem, že jsem moc vystresovaná, abych mohla usnout, takže jsem udělala něco, co nikdy předtím. Vědomě jsem si vzala strašně silný prášek na spaní – takový, co mě vyřadí na dobrých osm hodin. Normálně bych si takové chování odpustila, ale zítřek bude dost komplikovaný i tak, natož abych ještě byla jako praštěná palicí z nedostatku spánku. Zatímco jsem čekala, až prášek zabere, vysoušela jsem si umyté vlasy, až byly dokonale rovné, a přemýšlela, co si zítra vezmu na sebe.
Když jsem měla všechno na ráno nachystané, konečně jsem si lehla do postele. Cítila jsem se jak na jehlách; neustále jsem se převracela. Vstala jsem a přehrabala krabici s cédéčky, až jsem našla sbírku Chopinových nokturn. Potichoučku jsem je pustila, pak jsem si znovu lehla a soustředila se na uvolňování jednotlivých částí těla. Někde uprostřed toho cvičení prášky zabraly a já jsem se ráda ponořila do nevědomí.
* * *
Brzy ráno jsem se probudila ze spánku, který byl díky práškům hluboký a beze snů. Ačkoliv jsem byla dobře odpočinutá, zmocnilo se mě zase to samé hektické šílenství jako včera večer. Spěšně jsem se oblékla, uhladila si límeček kolem krku, tak dlouho popotahovala hnědý svetr, dokud jsem nebyla spokojená, jak mi splývá přes džíny. Potají jsem vrhla letmý pohled z okna a viděla jsem, že Charlie už odjel. Oblohu zahalovala tenká vrstva mraků jako z bavlny. Nevypadaly moc trvale.
Snědla jsem snídani, aniž bych věděla, co jím, a pak jsem se spěchala umýt. Znovu jsem vykoukla z okna, ale nic se nezměnilo. Zrovna jsem si dočistila zuby a měla jsem namířeno zpátky dolů, když mi tiché zaklepání rozbušilo srdce.
Honem jsem běžela otevřít; trochu mi dělala potíže obyčejná zástrčka, ale nakonec jsem dveře otevřela dokořán, a tam stál on. Jakmile jsem se mu podívala do obličeje, celé to neklidné vzrušení opadlo a nahradil je klid. Vydechla jsem úlevou – včerejší strachy se zdály vyloženě bláznivé, když byl teď tady.
Napřed se neusmíval – jeho obličej byl vážný. Ale když si mě prohlédl, jeho výraz se odlehčil a on se zasmál.
"Dobré ráno," uchechtl se.
"Co se děje?" pohlédla jsem dolů, abych se ujistila, že jsem nezapomněla nic důležitého, jako třeba boty nebo kalhoty.
"Pasujeme k sobě," zasmál se znovu. Uvědomila jsem si, že má na sobě dlouhý lehký hnědý svetr, pod kterým bylo vidět bílý límeček, a modré džíny. Zasmála jsem se s ním a zakryla tajný osten lítosti – proč on musí vypadat jako model z přehlídkových mol, když já nemůžu?
Zamkla jsem za sebou dveře, zatímco on šel k náklaďáčku. Počkal vedle dveří spolujezdce s trpitelským výrazem, kterému bylo snadné porozumět.
"Máme dohodu," připomněla jsem mu nesmlouvavě, vyšplhala jsem se na místo řidiče a natáhla se, abych mu odemkla dveře.
"Kam to bude?" zeptala jsem se.
"Zapni si pás – už tak jsem nervózní."
Vrhla jsem na něj uličnický pohled, ale poslechla jsem.
"Tak kam?" opakovala jsem s povzdechem.
"Jeď na stojedničku severní," poručil.
Bylo překvapivě obtížné soustředit se na silnici, když jsem na tváři cítila jeho pohled. Kompenzovala jsem to tím, že jsem přes ještě spící město jela opatrněji než obvykle.
"Máš v plánu dostat se z Forks ještě před soumrakem?"
"Tenhle náklaďák je dost starý na to, aby tvému autu dělal dědečka – měj trochu úcty," opáčila jsem.
Navzdory jeho řečem jsme se brzy ocitli za hranicemi města. Trávníky a domy nahradily hustý podrost a zeleně obalené kmeny stromů.
"Zaboč doprava na stodesítku," poručil mi ve chvíli, kdy jsem se ho chtěla zeptat. Tiše jsem poslechla.
"Teď pojedeme, dokud silnice neskončí," slyšela jsem v jeho hlasu úsměv, ale tolik jsem se bála, abych nesjela ze silnice a nedokázala tak, že má pravdu, že jsem se na něj nemohla podívat, abych se přesvědčila.
"A co tam bude, až skončí silnice?" přemítala jsem.
"Lesní cesta."
"Půjdeme pěšky?" zeptala jsem se v obavách. Díky bohu jsem si obula tenisky.
"Tobě to vadí?" Znělo to, jako by to očekával.
"Ne," snažila jsem se, aby ta lež zněla důvěryhodně. Ale jestli si myslí, že můj náklaďáček je pomalý...
"Neboj, je to asi jen sedm kilometrů nebo tak, a nemáme žádný spěch."
Sedm kilometrů. Neodpověděla jsem, aby neslyšel, jak se mi v panice láme hlas. Sedm kilometrů zrádných kořenů a uvolněných kamenů, které se snaží vymknout mi kotníky nebo mě jinak zneškodnit. Tohle bude pokořující.
Chvíli jsme jeli mlčky, jak jsem rozjímala o té nadcházející hrůze.
"Na co myslíš?" zeptal se netrpělivě po několika okamžicích.
Znovu jsem zalhala. "Jenom přemítám, kam jedeme."
"Je to takové místo, kam rád chodím, když je hezké počasí." Oba jsme vykoukli z okna na ztenčující se mraky, když promluvil.
"Charlie říkal, že bude dneska teplo."
"A řekla jsi Charliemu, co budeš dělat?" zeptal se.
"Ne."
"Ale Jessica si myslí, že spolu jedeme do Seattlu?" Zdálo se, že ho ta představa rozveseluje.
"Ne, řekla jsem jí, že jsi to zrušil – což je pravda."
"Nikdo neví, že jsi se mnou?" Teď to znělo rozzlobeně.
"To záleží na tom... předpokládám, že jsi to pověděl Alici?"
"To moc pomůže, Bello," odsekl.
Předstírala jsem, že jsem to neslyšela.
"Jsi tolik v depresi z Forks, že máš sebevražedné sklony?" zeptal se, když jsem ho ignorovala.
"Říkal jsi, že by mohlo způsobit potíže, kdybys... kdybychom spolu byli veřejně," připomněla jsem mu.
"Takže ty si děláš starosti ohledně potíží, které by to mohlo způsobit mně – kdybys ty nepřišla domů?" Jeho hlas byl stále rozzlobený a kousavě sarkastický.
Přikývla jsem a dívala se na silnici.
Zamumlal si něco šeptem, ale mluvil tak rychle, že jsem mu nerozuměla.
Po zbytek jízdy jsme mlčeli. Cítila jsem vlny zuřivého nesouhlasu, které z něj vyzařovaly, ale nenapadlo mě nic, co bych řekla.
A pak silnice skončila, zúžila se na úzkou pěšinu s malým dřevěným ukazatelem. Zaparkovala jsem na úzké krajnici a vystoupila jsem. Bála jsem se, protože se na mě zlobil a já už jsem neměla řízení jako záminku, abych se na něj nemusela dívat. Bylo teplo, tepleji než kdy ve Forks bylo ode dne mého příjezdu, téměř dusno pod těmi mraky. Stáhla jsem si svetr a uvázala si ho kolem pasu, ráda, že pod ním mám lehké tričko bez rukávů – obzvlášť když mám před sebou sedm kilometrů chůze.
Slyšela jsem, jak zabouchl dveře a ohlédla jsem se, abych viděla, že si taky sundal svetr. Měl namířeno opačným směrem, do hustého lesa vedle auta.
"Tudy," řekl a podíval se na mě přes rameno, oči stále znepokojené. Vykročil do temného lesa.
"A co lesní cesta?" Panika v mém hlase se nedala přeslechnout, jak jsem spěchala kolem auta za ním, abych ho dohonila.
"Říkal jsem, že na konci silnice je lesní cesta, ne že po ní půjdeme."
"Nepůjdeme po pěšině?" zeptala jsem se zoufale.
"Nedovolím, aby ses ztratila." Otočil se s výsměšným úsměvem a já jsem spolkla zajíknutí. Jeho bílá košile byla bez rukávů, měl ji rozepnutou, takže hladká bílá kůže jeho krku přecházela nerušené do mramorových kontur hrudi a dokonalé svalstvo už se nerýsovalo pod oblečením, ale bylo krásně vidět. Je příliš dokonalý, uvědomila jsem si s hlodavým pocitem zoufalství. Nepřipadá v úvahu, že by toto božské stvoření bylo určeno pro mě.
Díval se na mě, zmatený mým zmučeným výrazem.
"Chceš jet domů?" zeptal se tiše a v jeho hlasu zněla jiná bolest než moje.
"Ne." Rychle jsem ho dohonila. Nechtěla jsem promarnit jedinou sekundu toho času, který s ním mám vyměřený.
"Co se děje?" zeptal se s něhou v hlase.
"Na chození mě neužije," odpověděla jsem hluše. "Budeš muset být velmi trpělivý."
"Umím být trpělivý – když se hodně snažím." Usmál se a díval se mi přitom do očí. Pokoušel se mi zvednout náladu, zbavit mě toho náhlého, nevysvětleného splínu.
Snažila jsem se mu úsměv oplatit, ale moc se mi to nepovedlo. Pozoroval můj obličej.
"Vezmu tě domů," slíbil. Nemohla jsem říct, jestli ten slib je bezvýhradný, nebo omezený na okamžitý odjezd. Věděla jsem, že si myslí, že mám strach, a zase jsem byla vděčná, že jsem jediný člověk, jehož myšlenky nedokáže číst.
"Jestli chceš, abych se trmácela sedm kilometrů džunglí a došla tam před západem slunce, tak bys měl jít první," řekla jsem kysele. Zamračil se na mě, snažil se pochopit můj tón a výraz.
Po chvíli to vzdal a vedl mě do lesa.
Nebylo to tak těžké, jak jsem se bála. Pěšina byla většinou rovná a on mi přidržoval z cesty kapradiny a pavučiny mechu. Když nás cesta vedla přes spadané stromy nebo velké balvany, pomáhal mi, přizvedal mě za loket a pak mě okamžitě pustil, když už jsem měla cestu volnou. Jeho studený dotyk na mé kůži pokaždé způsobil, že mi srdce začalo zběsile bušit. Dvakrát, když se to stalo, jsem na jeho obličeji zachytila pohled, který mě přesvědčil, že to nějak dokáže slyšet.
Snažila jsem se nedat se unášet jeho dokonalostí, pokud to bylo možné, ale častokrát jsem uklouzla. Pokaždé mě jeho krása naplnila smutkem.
Po většinu času jsme šli mlčky. Příležitostně mi položil náhodně vybranou otázku, ke které se nedostal během posledních dvou dnů vyptávání. Ptal se na moje narozeniny, na moje učitele ze základní školy, na zvířátka, která jsem chovala v dětství – a já jsem musela přiznat, že poté, co jsem zahubila tři rybičky po sobě, jsem na chov domácích mazlíčků musela rezignovat. Tomu se zasmál, hlasitěji, než jsem byla zvyklá – z prázdného lesa se k nám odrážela zvonivá ozvěna.
Procházka mi zabrala většinu dopoledne, ale on na sobě vůbec nedal znát žádné známky netrpělivosti. Les se kolem nás prostíral v nekonečném labyrintu starých stromů a já jsem začala být nervózní, že už nikdy nenajdeme cestu zpátky. On byl dokonale v pohodě, bylo mu pohodlně v zeleném přítmí, nikdy se nezdálo, že by pociťoval nějaké pochybnosti ohledně směru.
Po několika hodinách se světlo prosakující přes baldachýn stromů změnilo, temně olivový tón přešel do světlejšího jadeitového odstínu. Z pošmourného rána se vyloupl slunečný den, jak to Edward předpověděl. Poprvé od té doby, co jsme vstoupili do lesa, jsem začala cítit záchvěvy vzrušení – které se rychle změnily v netrpělivost.
"To už jsme tady?" žertovala jsem a naoko jsem se mračila.
"Skoro." Usmál se nad změnou mé nálady. "Vidíš to světlo před sebou?"
Nakoukla jsem do hustého lesa. "Hm, měla bych?"
Usmál se. "Možná je trochu brzy na tvoje ano."
"Čas na návštěvu u optika," zamumlala jsem. Jeho úsměv byl zřetelnější.
Ale po dalších několika stech metrů jsem už i já viděla, jak se mezi stromy před námi prosvětlilo a zářilo to žlutě, už ne zeleně. Zrychlila jsem tempo, moje nedočkavost rostla s každým krokem. Nechal mě teď jít první a tiše mě následoval.
Došla jsem až k tomu světlu a přes poslední kousek kapradin jsem vstoupila na to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděla. Louka byla malá, dokonale kulatá a rostlo na ní plno kvítí – fialového, žlutého a měkce bílého. Někde blízko jsem slyšela bublající hudbu pramínku. Slunce bylo přímo v nadhlavníku, osvětlovalo mýtinu září máslově zlatého jasu. Pomalu jsem v posvátné úctě kráčela měkkou trávou, pohupujícími se květinami a měkkým, zlatavým vzduchem. Pootočila jsem se, aby se kochal se mnou, ale nestál tam, kde jsem ho čekala. Otočila jsem se dokola, náhle vyděšená, a hledala jsem ho. Nakonec jsem ho uviděla, pořád pod hustým stínem baldachýnu na kraji mýtiny, jak se na mě obezřetně dívá. Až pak jsem si vzpomněla na to, co mi krása louky vymetla z hlavy – na Edwardovu záhadu se sluncem, kterou mi slíbil dneska objasnit.
Udělala jsem krok zpátky k němu, oči napjaté zvědavostí. Díval se na mě obezřetně, váhavě. Povzbudivě jsem se usmála, pokynula mu rukou a udělala jsem další krok k němu. Zvedl varovně ruku a já jsem zaváhala, zhoupla jsem se na patách.
Edward se zhluboka nadechl a pak vystoupil do jasné záře poledního slunce.
† 03. 12. 2011 | kód autora:
B8t
18. LOV
Vynořovali se z kraje lesa po jednom, v několikametrových rozestupech. První muž, který se na pasece objevil, okamžitě ustoupil zpátky a umožnil tak druhému muži – vysokému, tmavovlasému – aby se postavil do čela a jasně tak dal najevo, kdo smečku vede. Třetí byla žena; na tu vzdálenost jsem viděla jenom to, že má vlasy v neuvěřitelném odstínu červené.
Semkli se do řady a pak obezřetně pokračovali k Edwardově rodině. Prokazovali přitom přirozenou úctu smečky predátorů, která se střetne s větší, neznámou skupinou svého druhu.
Když se přiblížili, viděla jsem, jak se liší od Cullenových. Jejich chůze se podobala chůzi kočičí, drželi tělo tak, jako by soustavně byli připravení se přikrčit a provést výpad. Byli oblečení jako obyčejní výletníci: v džínách a neformálních košilích na knoflíky z těžkých, nepromokavých látek. Oblečení ovšem měli odrbané z častého nošení a byli bosi. Oba muži měli krátce střižené vlasy, ale zářivé oranžové vlasy ženy byly plné listí a smetí z lesa.
Jejich pronikavé oči si opatrně měřily upravenější, městský zjev Carlisleův, kterému po bocích stáli Emmett a Jasper a který rezervovaně udělal pár kroků vpřed, aby je pozdravil. Bez jakékoli zjevné komunikace mezi sebou se všichni napřímili do uvolněnějšího, vzpřímeného postoje.
Muž vpředu byl rozhodně nejkrásnější, jeho pleť měla přes typickou bledost olivový nádech, jeho vlasy byly zářivě černé. Byl střední postavy; s tvrdými svaly, samozřejmě, ale s Emmettovou muskulaturou se nemohl rovnat. Usmíval se uvolněně a odhaloval přitom dvě řady zářivě bílých zubů.
Žena byla divočejší, její oči neklidně těkaly mezi muži, kteří stáli proti ní, a volným seskupením kolem mé osoby; rozcuchané vlasy se jí chvěly v lehkém větříku. Její držení těla bylo jasně kočičí. Ten druhý muž se nenápadně držel za nimi, byl štíhlejší než vůdce, jeho světlé hnědé vlasy a pravidelné rysy nebyly nijak zajímavé. Ale jeho oči, ačkoliv byly naprosto klidné, se jaksi zdály nejostražitější.
Také jejich oči byly jiné. Ne zlaté nebo černé, jak bych čekala, ale temně červené barvy, která byla znepokojivá a zlověstná.
Tmavovlasý muž, stále s úsměvem na rtech, předstoupil před Carlislea.
"Mysleli jsme, že slyšíme hru," řekl uvolněným hlasem s lehoučkým francouzským přízvukem. "Já jsem Laurent, a tohle jsou Victoria a James." Ukázal na upíry vedle sebe.
"Já jsem Carlisle, tohle je moje rodina. Emmett a Jasper, Rosalie, Esme a Alice, Edward a Bella," ukazoval na nás po skupinkách, schválně nepoutal pozornost k jednotlivcům. Cítila jsem šok, když vyslovil moje jméno.
"Máte místo pro pár dalších hráčů?" zeptal se Laurent společensky.
Carlisle se přizpůsobil Laurentovu přátelskému tónu. "Vlastně jsme zrovna končili. Ale určitě bychom měli zájem někdy příště. Plánujete zůstat v oblasti dlouho?"
"Máme namířeno na sever, ale byli jsme zvědaví, chtěli jsme vědět, kdo je tu poblíž. Už dlouho jsme nepotkali žádnou společnost."
"No, tato oblast je obvykle prázdná kromě nás a příležitostných návštěvníků, jako jste vy."
Napjatá atmosféra se pomalu změnila v uvolněnou konverzaci; předpokládám, že Jasper použil svůj zvláštní dar, aby ovládl situaci.
"Jaké je vaše loviště?" zeptal se Laurent nenuceně.
Carlisle ignoroval předpoklad, který se v té otázce skrýval. "Tady Olympijské pohoří, příležitostně i Coast Ranges. Máme tady blízko trvalé bydliště. Nahoře nedaleko Denali je další trvalé osídlení podobné tomu našemu."
Laurent se zlehka zhoupl na patách.
"Trvalé? Jak se vám to daří?" V jeho hlasu byla upřímná zvědavost.
"Co kdybyste se s námi vrátili k nám domů, abychom si mohli pohodlně popovídat?" pozval je Carlisle. "Je to poněkud dlouhý příběh."
James a Victoria si vyměnili překvapený pohled při zmínce slova "domů", ale Laurent ovládal svůj výraz lépe.
"To zní velmi zajímavě, rádi přijímáme." Jeho úsměv byl dobrácký. "Celou cestu dolů z Ontaria jsme byli na lovu a ještě jsme ani neměli příležitost dát se trochu do pořádku." Jeho oči uznale přejely po Carlisleově uhlazeném vzezření.
"Prosím neurazte se, ale ocenili bychom, kdybyste v této oblasti nelovili. Musíme zůstat nenápadní, chápete," vysvětloval Carlisle.
"Samozřejmě." Laurent přikývl. "Rozhodně nechceme zasahovat do vašeho teritoria. Ostatně kousek od Seattlu jsme se stejně zrovna najedli," zasmál se. Po páteři mi přeběhl mráz.
"Ukážeme vám cestu, jestli chcete běžet s námi – Emmette a Alice, vy můžete jít s Edwardem a Bellou pro džíp," dodal Carlisle nenuceně.
Tři věci jako by se udaly současně, zatímco Carlisle mluvil. Moje vlasy se zvedly s lehkým větříkem, Edward ztuhl, a ten druhý muž, James, najednou zvedl hlavu a měřil si mě, nozdry rozšířené.
Všichni okamžitě znehybněli, když James kolébavě učinil krok vpřed a nahrbil se. Edward vycenil zuby, zaujal obranný postoj a z hrdla se mu vydralo šelmí zavrčení. Vůbec se to nepodobalo hravým zvukům, které jsem od něj slyšela dnes ráno; byl to ten nejhrozivější zvuk, jaký jsem kdy slyšela, a od kořínků vlasů po paty mi přeběhlo chvění.
"Co je to?" zvolal Laurent s neskrývaným překvapením. Ani James, ani Edward neuvolnili své agresivní postoje. James se zlehka naklonil ke straně a Edward zareagoval úplně stejně.
"Ona je tu s námi." Carlisleovo pevné odmítnutí bylo namířeno k Jamesovi. Laurent asi nezachytil můj pach tak silně jako James, ale z jeho obličeje teď bylo vidět, že mu to došlo.
"Vy jste si přinesli svačinku?" zeptal se a zatvářil se nevěřícně, jak učinil bezděky krok vpřed.
Edward zavrčel ještě hrozivěji, drsně, jeho ret se ohrnul vysoko nad jeho blýskavé, vyceněné zuby. Laurent zase ustoupil zpátky.
"Říkal jsem, že je tu s námi," napomenul ho Carlisle tvrdým hlasem.
"Ale ona je člověk," protestoval Laurent. Ta slova nebyla vůbec agresivní, jenom udivená.
"Ano." Emmett, kterého po Carlisleově boku nešlo přehlédnout, se významně podíval na Jamese. James se pomalu napřímil ze svého nahrbení, ale nespouštěl ze mě oči, nozdry měl stále rozšířené. Edward zůstával přede mnou napjatý jako lev.
Když Laurent promluvil, jeho tón byl uklidňující – snažil se rozptýlit náhlou nepřátelskost. "Zdá se, že se o sobě navzájem máme hodně co učit."
"Je to tak." Carlisleův hlas byl stále chladný.
"Přesto bychom rádi přijali vaše pozvání." Jeho oči šlehly ke mně a zpátky na Carlislea. "A lidské dívce samozřejmě neublížíme. Nebudeme lovit ve vašem revíru, jak jsem řekl."
James pohlédl nevěřícně a s popuzením na Laurenta a vyměnil si další krátký pohled s Victorií, jejíž oči stále nervózně těkaly z obličeje na obličej.
Carlisle si na chviličku měřil Laurentův upřímný výraz, než promluvil. "Ukážeme vám cestu. Jaspere, Rosalie, Esme?" zavolal. Semkli se dohromady, aby na mě nebylo vidět. Alice stála okamžitě vedle mě a Emmett pomalu ustoupil, oči zkřížené s Jamesovými, jak couval k nám.
"Tak jdeme, Bello," Edwardův hlas byl tichý a ponurý.
Celou dobu jsem stála na tom místě, jako kdybych tam zapustila kořeny, byla jsem tak vyděšená, že jsem se nedokázala ani pohnout. Edward mě musel popadnout za loket a ostře mnou škubnout, aby prolomil můj trans. Alice a Emmett se drželi hned za námi, aby mě zakrývali. Klopýtala jsem vedle Edwarda, stále ochromená strachy. Neslyšela jsem, jestli hlavní skupina už odešla. Edwardova netrpělivost byla téměř hmatatelná, jak jsme odcházeli lidskou rychlostí na kraj lesa.
Jakmile jsme byli mezi stromy, Edward si mě přehodil přes rameno, aniž by porušil krok. Chytila jsem se ho co nejpevněji. Vyrazil a ostatní se mu drželi v patách. Držela jsem hlavu skloněnou, ale moje oči, vykulené strachem, se nechtěly zavřít. Ti tři se teď nořili do černého lesa jako přízraky. Pocit veselí, který se Edwarda při běhu obvykle zmocňoval, byl nahrazen zuřivostí, která ho spalovala a poháněla k ještě větší rychlosti. I když mě nesl na zádech, ostatní mu nestačili.
Doběhli jsme k džípu v nemožně krátkém čase a Edward sotva zpomalil, jak mě hodil na zadní sedadlo.
"Připoutej ji," poručil Emmettovi, který vklouzl vedle mě.
Alice už seděla na předním sedadle a Edward startoval motor. Ten naskočil a my jsme prudce couvli a udělali otočku, abychom byli čelem ke klikaté silnici.
Edward bručel něco moc rychle, abych tomu rozuměla, ale hodně to připomínalo chrlení nadávek.
Drkotavá cesta byla tentokrát mnohem horší a v té tmě ještě děsivější. Emmett s Alicí koukali postranními okny ven.
Dojeli jsme na hlavní silnici, a ačkoliv se naše rychlost zvýšila, viděla jsem mnohem lépe, kam jedeme. A měli jsme namířeno na jih, pryč od Forks.
"Kam jedeme?" ptala jsem se.
Nikdo neodpověděl. Nikdo se na mě ani nepodíval.
"Zatraceně, Edwarde! Kam mě to vezeš?"
"Musíme tě dostat pryč odsud – hodně daleko – hned," odpověděl s očima upřenýma na silnici. Tachometr ukazoval sto sedmdesát kilometrů v hodině.
"Otoč to! Musíš mě odvézt domů!" zakřičela jsem. Prala jsem se s tím hloupým upínacím systémem, tahala za popruhy.
"Emmette," řekl Edward výhružně.
A Emmett mi zajistil ruce ve svém ocelovém sevření.
"Ne! Edwarde! Ne, to nemůžeš udělat!"
"Musím, Bello, tak teď prosím tě mlč!"
"Nebudu! Musíš mě odvézt zpátky – Charlie zavolá FBI! Budou vyšetřovat celou tvoji rodinu – Carlislea a Esme! Budou muset odejít, navždycky se skrývat!"
"Uklidni se, Bello." Jeho hlas byl chladný. "To už jsme zažili."
"Ne kvůli mně, to ne! Nezničíš všechno kvůli mně!" Zuřivě jsem se prala, naprosto zbytečně.
"Edwarde, zajeď na stranu." Alice poprvé promluvila.
Střelil po ní tvrdým pohledem a pak zrychlil.
"Edwarde, promluvme si o tom."
"Ty to nechápeš," zařval v pocitu marnosti; nikdy jsem ho takhle neslyšela, ve stísněném prostoru džípu to bylo ohlušující. Tachometr se přiblížil ke sto devadesáti. "On je stopař, Alice, copak jsi to neviděla? Je to stopař!"
Cítila jsem, jak Emmett vedle mě ztuhl, a přemítala, proč na to slovo tak zareagoval. Pro ně tři znamenalo něco víc, než to znamenalo pro mě; chtěla jsem to pochopit, ale neměla jsem příležitost se zeptat.
"Zajeď na stranu, Edwarde." Alicin hlas byl mírný, ale ozýval se v něm tón autority, který jsem nikdy předtím neslyšela.
Tachometr se posunul nepatrně přes sto devadesát.
"Udělej to, Edwarde."
"Poslouchej mě, Alice. Já jsem mu viděl do hlavy. Stopování je jeho vášeň, jeho posedlost – a on ji chce, Alice – ji, obzvlášť. Začne lovit dnes večer."
"Neví, kde –"
Přerušil ji. "Jak dlouho myslíš, že mu bude trvat, než ve městě narazí na její pach? Jeho plán byl hotový, ještě než ta slova zazněla z Laurentových úst."
Zalapala jsem po dechu, protože jsem věděla, kam ho můj pach zavede. "Charlie! Nemůžeš ho tam nechat! Nemůžeš ho nechat!" Mlátila jsem do pásů.
"Má pravdu," řekla Alice.
Auto trochu zpomalilo.
"Jenom si na chvilku přehlédněme naše možnosti," přemlouvala ho Alice.
Auto znovu zpomalilo, zřetelněji, a pak jsme najednou s kvílením zastavili na krajnici. Vylítla jsem v popruzích a s plesknutím dopadla zpátky do sedadla.
"Žádné možnosti nemáme," zasyčel Edward.
"Já Charlieho neopustím!" křičela jsem.
"Zmlkni, Bello."
"Musíme ji vzít zpátky," promluvil konečně Emmett.
"Ne." Edward byl neoblomný.
"On se s námi nemůže rovnat, Edwarde. Nebude schopen se jí dotknout."
"On si počká."
Emmett se usmál. "Já umím taky čekat."
"Tys to neviděl – ty to nechápeš. Jakmile se jednou vydá na lov, není možné ho setřást. Museli bychom ho zabít."
Nezdálo se, že by Emmetta ta představa nějak rozhodila. "To je jedna možnost."
"I tu ženu. Ona je s ním. Když dojde na boj, jejich vůdce s nimi půjde taky."
"Nás je dost."
"Je tu ještě další možnost," řekla Alice tiše.
Edward se na ni zuřivě otočil a nepříjemně zavrčel. "Není – žádná – další – možnost!"
My s Emmettem jsme na něj oba šokované zírali, ale Alici to, zdá se, nepřekvapilo. Ticho trvalo dlouhou minutu, jak se Edward s Alicí navzájem měřili.
Já jsem ho prolomila. "Chce někdo slyšet můj plán?"
"Ne." Edward zavrčel. Alice se na něj nasupeně dívala, nakonec ji vyprovokoval.
"Poslouchej," prosila jsem ho. "Vezmeš mě zpátky."
"Ne," přerušil mě.
Dívala jsem se na něj a pokračovala. "Vezmeš mě zpátky. Povím tátovi, že chci jet domů do Phoenixu. Zabalím si věci. Počkáme, až se ten stopař bude dívat, a pak utečeme. Bude nás sledovat a nechá Charlieho na pokoji. Charlie na vaši rodinu nezavolá FBI. Pak mě vezmeš na jakékoliv zatracené místo, kam budeš chtít."
Zírali na mě, ohromeni.
"To vážně není špatný nápad." Emmettovo překvapení pro mě byla rozhodně urážka.
"To by mohlo fungovat – a my prostě nemůžeme nechat jejího otce bez ochrany. To víš," řekla Alice.
Každý se díval na Edwarda.
"Je to příliš nebezpečné – nechci ho v dosahu sta mil od ní."
Emmett byl mimořádně sebedůvěřivý. "Edwarde, přes nás se nedostane."
Alice se na chvilku zamyslela. "Nevidím ho útočit. Bude se snažit čekat, až ji necháme samotnou."
"Nebude mu trvat dlouho, než si uvědomí, že to se nestane."
"Žádám, abys mě odvezl domů." Snažila jsem se znít neústupně.
Edward si přitiskl prsty ke spánkům a pevně zavřel oči.
"Prosím," řekla jsem mnohem tišším hlasem.
Nevzhlédl. Když promluvil, jeho hlas byl vyčerpaný.
"Dnes večer odjedeš, ať to stopař uvidí, nebo ne. Řekneš Charliemu, že ve Forks už nevydržíš ani minutu. Vymysli si, co chceš, aby to na něj zafungovalo. Sbal si první věci, které ti padnou pod ruku, a pak sedni do náklaďáčku. Je mi jedno, co ti táta řekne. Máš patnáct minut. Slyšíš mě? Patnáct minut od chvíle, kdy překročíš práh domu."
Džíp s řevem naskočil a on auto otočil do protisměru, pneumatiky kvílely. Ručička tachometru začala stoupat.
"Emmette?" zeptala jsem se a podívala se významně na své ruce.
"Ach, promiň." Pustil mě.
Pár minut v tichosti uběhlo, bylo slyšet jen řev motoru. Pak Edward znovu promluvil.
"Uděláme to takhle. Až přijedeme k domu, tak jestli tam stopař nebude, já ji doprovodím ke dveřím. Pak má těch patnáct minut." Díval se na mě ve zpětném zrcátku. "Emmette, ty si vezmeš na starost okolí domu. Alice, ty si vezmeš náklaďáček. Já budu uvnitř tak dlouho jako ona. Až vyjde, vy dva vezmete džíp domů a povíte o všem Carlisleovi."
"Ani nápad," vpadl do toho Emmett. "Já zůstanu s tebou."
"Promysli to, Emmette. Nevíš, jak dlouho budu pryč."
"Dokud nevíme, kam až to zajde, já budu s tebou."
Edward si povzdechl. "Jestli tam stopař je," pokračoval ponuře, "pojedeme dál."
"Dojedeme tam dřív než on," prohlásila Alice přesvědčeně.
Edward to, zdá se, akceptoval. Ať byl jeho problém s Alicí jakýkoliv, teď o ní nepochyboval.
"Co uděláme s džípem?" zeptala se.
Jeho hlas měl tvrdé ostří. "Dovezeš ho domů."
"Ne, to nedovezu," řekla klidně.
Ten nesrozumitelný proud nadávek se zase spustil.
"Do mého náklaďáčku se všichni nevejdeme," zašeptala jsem.
Zdálo se, že mě Edward neslyšel.
"Myslím, že bys mě měl nechat jet samotnou," vydechla jsem ještě tišeji.
To slyšel.
"Bello, prosím tě, udělej to podle mého, aspoň jednou," procedil zaťatými zuby.
"Poslyš, Charlie není hlupák," protestovala jsem. "Jestli nebudeš zítra ve městě, bude mu to podezřelé."
"To je jedno. Zajistíme, aby byl v bezpečí, a to jediné je důležité."
"A co s tím stopařem? Viděl, jak jsi dneska reagoval. Dojde mu, že jsi se mnou, ať jsi kdekoliv."
Emmett se na mě podíval, znovu urážlivě překvapený. "Edwarde, poslechni ji," naléhal. "Myslím, že má pravdu."
"Ano, má," souhlasila Alice.
"To nemůžu udělat." Edwardův hlas byl mrazivý.
"Emmett by měl taky zůstat," pokračovala jsem. "Emmett mu rozhodně padl do oka."
"Cože?" Emmett se na mě otočil.
"Budeš na něj mít větší dopad, když zůstaneš," souhlasila Alice.
Edward na ni nevěřícně zíral. "Ty si myslíš, že bych ji měl nechat odjet samotnou?"
"Samozřejmě, že ne," řekla Alice. "Odvezu ji já s Jasperem."
"To nemůžu udělat," opakoval Edward, ale tentokrát zněla v jeho hlase stopa porážky. Logika na něj platila.
Snažila jsem se být přesvědčivá. "Potloukej se tu týden –" viděla jsem jeho výraz v zrcátku a opravila se – "pár dnů. Ať Charlie vidí, že jsi mě neunesl, a sveď toho Jamese na falešnou stopu. Ujisti se, že je naprosto mimo mou stopu. Pak za mnou přijeď. Vezmi to oklikou, samozřejmě, a pak Jasper s Alicí mohou jet domů."
Viděla jsem, že to začíná zvažovat.
"Kam mám přijet?"
"Do Phoenixu." Kam jinam.
"Ne. Uslyší, že tam máš namířeno," řekl netrpělivě.
"A ty to navlečeš tak, aby to vypadalo jako finta, samozřejmě. Bude vědět, že my víme, že nás poslouchá. Nikdy neuvěří, že skutečně jedu tam, kam říkám."
"Ona je ďábelská," zachechtal se Emmett.
"Ve Phoenixu je několik milionů lidí," informovala jsem ho.
"Není tak těžké najít telefonní seznam."
"Nepůjdu domů."
"Cože?" zeptal se, v hlasu nebezpečný tón.
"Jsem dost stará na to, abych si našla vlastní byt."
"Edwarde, já budu s ní," připomněla mu Alice.
"Co budeš ty dělat ve Phoenixu?" zeptal se kousavě.
"Zůstanu uvnitř."
"To se mi docela líbí." Emmett bezpochyby myslel na to, jak Jamese zahnat do kouta.
"Zmlkni, Emmette."
"Podívej, jestli se pokusíme ho dostat, zatímco ona bude stále nablízku, je mnohem větší pravděpodobnost, že někdo dojde k úhoně – buď ona, nebo ty, až se budeš snažit ji chránit. Ale když ho budeme mít samotného..." odmlčel se s pomalým úsměvem. Měla jsem pravdu.
Džíp se teď pomalu ploužil, jak jsme vjeli do města. Navzdory svým ramenatým řečem jsem cítila, jak mi na rukou vstávají chlupy. Myslela jsem na Charlieho, samotného v domě, a snažila se být statečná.
"Bello," Edwardův hlas byl velmi tichý. Alice a Emmett se dívali ze svých oken. "Jestli dopustíš, aby se ti cokoliv stalo – cokoliv – budu tě považovat za osobně odpovědnou. Rozumíš tomu?"
"Ano," polkla jsem.
Otočil se na Alici.
"Umí Jasper s tímhle zacházet?"
"Důvěřuj mu trochu, Edwarde. Vede si velmi, velmi dobře, když vezmeš všechno v úvahu."
"Umíš ty s tím zacházet?"
A půvabná malá Alice ohrnula rty v děsivé grimase a z hrdla se jí ozvalo zavrčení, že jsem se na sedadle přikrčila hrůzou.
Edward se na ni usmál. "Ale svoje názory si nech pro sebe," zamumlal náhle.
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
